Článek
Maminka z něj chtěla mít inženýra, tatínek herce. Protože to byla ona, paní Pivcová, kdo doma „nosil kalhoty“, nějakou dobu to vypadalo, že bude po jejím. Jejich milovaný syn Jan, jedináček, kterému matrikář zapsal do rodného listu datum 19. května 1907 a místo narození Praha Vinohrady, šel studovat reálné gymnázium. Jenže měl takové potíže s deskriptivní geometrií, že ho z reálky nakonec vyhodili.
Absolvoval nicméně dvouletou obchodní školu, přes den pak pracoval jako účetní v papírnické firmě, večer hrál v divadelním spolku Vavřín. Brzy ale sekl i s „cifršpiónstvím“ a vyrazil na svou první štaci s kočovnou hereckou společností. Co na něm principál nejvíc oceňoval? Podle něj „měl vypadání“. A to tedy měl. O hlavu vyšší než většina mužů v okolí, hlas jako zvon. „Když zavolal, padala nejen omítka, ale i balkony,“ charakterizoval jej později kolega Miroslav Horníček.
Vsadil se s V+W, Hus přežil
Po čase stráveném v této herecké škole života se přihlásil na Státní konzervatoř v Praze. Zkusil to ovšem nejdřív v oboru operní zpěv, kde neuspěl. Na dramatickém oddělení ano.
Ve třídě byli jeho spolužáky Vlasta Fabiánová, Hana Vítová či Miloš Nedbal. Školu si prý sice nijak zvlášť neoblíbil, ale v práci ho rozhodně posunula. Ještě jako student dostal nabídku k hostování v Osvobozeném divadle. Jenže narazil na problém: Nectil autority.
Dovolil si například uzavřít s Voskovcem a Werichem sázku, že při večerním představení osvobodí Jana Husa, a také to udělal. Po slovech „Huse, jsi volný“ šla opona dolů a Pivec sázku vyhrál. Jenže vzápětí dostal pokutu, která zisk ze sázky převýšila.
V divadle pak skončil, když se v jedné scéně přeřekl tak, že to mezi diváky vyvolalo salvy smíchu, ale V+ W to nepotěšilo, řekli, že na srandu jsou tam oni, a i když jim vysvětloval, že nešlo o úmysl, rozloučili se s ním. Dokončil tedy školu a po absolutoriu nastoupil do angažmá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.
Nejlepší Jago na světě
Postupně se vypracoval na herecké eso, zejména v shakespearovském repertoáru neměl konkurenci. Jeho Jaga v Othellovi označili v 50. letech američtí teatrologové za nejlepšího na světě, i když se na něj museli přijet podívat do Národního divadla (tentokrát už v Praze), což pro ně byl tehdy riskantní výlet za oponu zvanou železná. „Ten, kdo chce hrát Jaga po Janu Pivcovi, je šílenec,“ prohlásil pak Miroslav Horníček.
Antonín Hardt (89) vzpomíná na jeden společný okamžik ve zlaté kapličce, když kritizoval výběr Radovana Lukavského (†88) pro titulní roli v klasice z nejklasičtějších: „Podívej se, oni do Hamleta obsadili Lukavčíka. Ježiš, Lukavčík jako Hamlet? To může bejt pěknej průůůůser.“ Vtom se ve dveřích zjevil pomlouvaný herec a Pivec plynule navázal: „Radovane, právě o tobě mluvím. To bude dobrý, ten Hamlet, to bude dobrý.“
Tři manželky, žádný potomek
Jan Pivec byl celkem třikrát ženatý. Jeho první manželka Jana Romanová, se kterou se seznámil při natáčení filmu Muži nestárnou, v roce 1948 emigrovala a dost mu tím zavařila. Poté se oženil se sekretářkou Taťánou. Ta sice padla do oka jemu, ale ne jeho matce. Štípala a štípala, až ji ze synova života vyštípala. Vyšlo mu to až do třetice.
V roce 1957 měl pocit, že nedostal honorář, jaký očekával, a šel si to vyjasnit do kanceláře divadla. Tam potkal účetní jménem Věra. O rok později už se jmenovala Pivcová. Bylo mu tehdy 51 let, zamilovaný byl ale jako v 16. Zůstali spolu 22 let až do jeho smrti.
Ani s jednou ženou ale neměl děti. Možná si to trochu kompenzoval jinak: „Mám malinkého pejska, jmenuje se Míťa, krátkosrstý pinč, 25 cm dlouhý, 15 cm vysoký, barvy žemličky, takový světle žlutý. A že je to drobný pejsek, tak s ním také mluvím drobně: Míťuško, čekinkinkuj na páníčka, až přijde panička, tak budou papinky, pak půjdeš na balkónek, budou čurky murky, kakinky, makinky, pak budou zase papinky a pak budeš spát,“ prozradil kdysi.
Režiséři se za nos nechytli
Film a televizi považoval Pivec za cosi podřadného, pouze divadlo bylo pro něj opravdovým uměním. Jenže právě díky filmové a televizní kameře si jej diváci pamatují dodnes. Třeba jako císaře Zikmunda ve Vávrově husitské trilogii či jako přísného otce F. L. Věka ve stejnojmenném seriálu. Nezapomenutelný je ale zejména díky roli Rudolfa v televizní komedii Láska jako trám, kde předvedli skutečný herecký koncert s Jiřinou Šejbalovou.
Ve scéně, kdy Rudolf leží v posteli Františka (Bohuš Záhorský), ji svou velkou postavou zabral celou. Aby si k němu mohl František přilehnout, musel ji nechat režisér Filip nastavit.
To bylo v roce 1967. Jen o rok později si ale v Horníčkově televizní talkshow (jak by se tomuto formátu říkalo dnes) Hovory H posteskl: „Ve filmu teď vůbec nenatáčím, asi na mne zapomněli. Mně to vždycky připadá, jako kdyby se všichni zaměřili na jedno jméno, za čas zase na druhé. Málo se na tu naši starší hereckou gardu myslí.“ Režiséři se poté měli podle jeho představ zřejmě chytit za nos, ale neudělali to. Jeho poslední filmovou rolí tak zůstala karikatura maršála v komedii Blbec z Xeenemünde z roku 1962.
Začal trpět také zdravotními problémy, srdečním astmatem, ucpáváním cév a bércovými vředy. Z Národního odešel na vlastní žádost do penze v roce 1970. Zemřel před 45 roky, 10. května 1980, jen pár dní před svými 73. narozeninami.
