Pět let od smrti oscarového režiséra Jiřího Menzela: Děti původně nechtěl, „napravila“ ho až manželka

Jako filmař patřil do opravdu exkluzivního klubu. Oscara za režii získalo od prvního udílení v roce 1929 celkem 74 různých tvůrců nebo tvůrčích týmů. Stejnou cenu za nejlepší zahraniční film, která se uděluje od roku 1956, jich za celé štáby převzalo 69.

Jiří Menzel (†82) byl v roce 1967 jedním z nich. U amerických filmových akademiků tehdy zabodovaly jeho Ostře sledované vlaky, v anglicky mluvících zemích známé jako Closely Watched Trains. V roce 1985 se o zopakování úspěchu pokoušel ještě snímek My Sweet Little Village čili Vesničko má středisková, to bychom ale už od Američanů chtěli moc. Stačí, že nám v roce 1965 přiklepli sošku za Obchod na korze a v roce 1996 za Kolju.

Narodil se 23. února 1938 v Praze. Jeho otcem byl spisovatel a scenárista Josef Menzel. V roce 1962 ukončil studium režie u Otakara Vávry na FAMU v Praze. Podílel se na dvou povídkových filmech – Zločin v dívčí škole a Perličky na dně. Vlaky byly jeho prvním „celovečerákem“, a vy víte, jak to dopadlo.

Pro film tehdy adaptoval literární předlohu, která rozhodně nepatřila k těm nejsnáz zfilmovatelným. Autor, Bohumil Hrabal, také nebyl spisovatelem, který si získává masy a široké porozumění hned na prvních stránkách svých děl. Po velkolepém úspěchu této spolupráce se Menzel k Hrabalovi celkem logicky opakovaně vracel a časem si vydobyl pověst jeho dvorního režiséra.

Jejich spolupráce dala vzniknout třem dalším filmům – Skřivánkům na niti (1969), Postřižinám (1980) a Slavnostem sněženek (1983). Menzel hodně stál o to natočit „opus magnum“ Obsluhoval jsem anglického krále. Jenže zrovna na něj nechtěl Hrabal dlouho poskytnout práva.

Když konečně souhlasil, začalo se spekulovat, kdo by měl film natočit. Padala jména jako Miloš Forman nebo Jan Němec. Forman o látku velmi stál, Hrabal měl ale nakonec stejně největší důvěru v Menzela. Pak ale v roce 1997 tragicky zemřel a nákladný projekt šel na dlouho k ledu.

Mluvilo se i o tom, že v mezidobí usilovali o získání práv i Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Ten byl už tou dobou také ověšen oscarovými vavříny jako scénárista Kolji. Zvítězil ale Menzel a film měl konečně premiéru v roce 2006. Přesto i pak opakoval, že Hrabala „nenatočil nikdy dost“. Jeho styl mu byl bytostně blízký a chtěl se vracet i k dalším textům.

S dvojicí Svěrák – Smoljak ovšem Menzel nejen soupeřil. Jednak natočil podle jejich scénáře film Na samotě u lesa, v letech 1977–1979 ale navíc přijal angažmá v Divadle Járy Cimrmana. Zahrál si třeba Děda Vševěda v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém. Jenže to je právě ono: on ho skutečně hrál, místo aby byl civilní jako ostatní, a to se principálům nelíbilo. Navíc na divadlo neměl při své další práci moc času, a tak po dvou sezónách skončil.

Jiní ale jeho herecký projev oceňovali. Kolegové režiséři mu s důvěrou svěřovali postavy všeho druhu. Naposledy se na plátně objevil v titulní roli snímku Martina Šulíka Tlumočník z roku 2018. Občas obsazoval i sám sebe do svých vlastních filmů. Riskoval a vyplácelo se mu to.

Třeba v Rozmarném létě, kde se musel jako režisér vypořádat s mimořádně krásnou, ale i komplikovanou, předlohou Vladislava Vančury, a jako herec s jednou z klíčových postav. Ztvárnil provazochodce a kouzelníka Arnoštka. Při pohybu na laně ho naštěstí zastoupil artista Karel Schmied, který za záskok obdržel 1890 korun.

Sám o sobě prohlašoval, že je hlavním povoláním divadelní režisér, který se jen pouhou náhodou dostal k filmování. Spolupracoval třeba s pražským Činoherním klubem nebo Divadlem na Vinohradech. Hostoval také v zahraničí, například v Bulharsku nebo bývalé Jugoslávii.

Vyučoval na pražské FAMU a byl zahraničním členem Americké filmové akademie. Obdržel vysoký francouzský umělecký titul Řád umění a literatury (Chevalier des Arts et Lettres).

Dlouho si udržoval status svobodného mládence a pěstoval si i odpovídající image. Až koncem října 2004 se ve svých šestašedesáti letech oženil. Po pětileté známosti si během cesty po Asii vzal v Thajsku o čtyřicet let mladší Olgu Kelymanovou. V prosinci 2008 se manželce narodila dcera Anna Karolína.

Jejím biologickým otcem je však režisér Jaroslav Brabec. Menzel se snažil být „nad věcí“ a říkal, že díky rodině si uvědomil mnoho věcí. „Já jsem děti nechtěl, nějak mi to bylo cizí. Teď mě to mrzí, že jsem na to přišel až tak pozdě. Je to moje pitomost a děkuji Olince, že mě vlastně napravila,“ řekl pro idnes.cz.

Vztah paní Menzelové s Brabcem se ostatně brzy rozpadl a manželé se k sobě vrátili. Společně pak v roce 2015 přivítali na svět dcerku Evu Marii.

Do poslední chvíle si byli oporou, a to i přesto, že se Olga na sklonku režisérova života stala maminkou potřetí a zas bez manželova přičinění. Otcem syna Alberta, kterého přivedla na svět při domácím porodu na Mallorce, je egyptolog Miroslav Bárta. Jiří ale prý měl z jejího třetího těhotenství velkou radost, malého Alberta stihl ještě poznat a nový vztah jí moc přál.

Vždycky ale tak tolerantní nebyl. Když producent Jiří Sirotek nejdřív koupil práva na Hrabalovu knihu Obsluhoval jsem anglického krále, pak ale Menzela nepovolal na plac, nýbrž je prodal za mnohem vyšší částku společnosti ČNTS, Jiří se s ním vypořádal stylově. Před zraky diváků jej v roce 1998 na karlovarském filmovém festivalu sešvihal hůlkou. Byla to prý ta, s níž vykonal podobnou exekuci i filmový Arnoštek.

V listopadu 2017 podstoupil Jiří Menzel náročnou operaci hlavy, která trvala několik hodin. Po ní byl udržován několik týdnů v umělém spánku. Podle Olgy Menzelové (47) šlo o komplikace po těžké meningitidě.

Manželka o něj pečovala do poslední chvíle. Konec přišel s druhou covidovou vlnou, kdy režisér dostal zápal plic. Zemřel před pěti roky, 5. září 2020, ve věku 82 let.

„Jiřinko náš milovaný, nejstatečnější ze všech statečných. Včera večer doma v našich náručích tvoje tělo opustilo náš pozemský svět. Bylo nám velkou ctí, že jsme tě mohly doprovodit na tvojí poslední cestě. Tvoje láska ke mně a našim holkám byla láskou, která si neklade podmínek,“ napsala jeho paní tehdy na sociální sítě.