Článek
Jak známo, nejlepší příběhy přináší sám život a Motoristé sobě, takže vlastně není žádným překvapením, co se semlelo, když Petr Macinka (48) navštívil New York.
Ale popořádku. Cesta za velkou louži na Valné shromáždění OSN od počátku skýtala překvapivé uklidnění vztahů mezi Petrem Pavlem (64) a Macinkou. Prezident a ministr zahraničí sice letěli do New Yorku každý zvlášť jiným letadlem, ale jakmile došlo na první hotelovou snídani, sešli se na ní spolu.
Pak došlo k památnému okamžiku. „Podal byste mi cukřenku, Péťo?“ požádal Petr Petra. „Samozřejmě, Petře,“ odvětil Macinka a poskytl hlavě státu k oslazení kávy slánku. Tímto drobným žertíkem byla zakopána válečná sekyra. Takhle to zkrátka chodí: když je v bříšku jako v pokojíčku, staré křivdy jdou stranou, a na tom nic nezmění ani tři zneuznaní Turci s yperitem.
Petr ovšem Pavlovi neřekl podstatnou věc. Sice před odletem všem tvrdil, že bude mít v Novém Yorku nejméně dvacet důležitých schůzek – ve skutečnosti měl však z Prahy na hrbu jediný, přitom však řácky zapeklitý úkol.
Václav Klaus mu před odletem předal dlouhý nákupní seznam s tím, že několik položek na něm uvedených je třeba v Americe bezpodmínečně nakoupit a přivézt. Šlo o trvanlivé texaské salámy, ekonomické sudoku v americké angličtině a hollywoodský remake oblíbeného Václavova filmu Marečku, podejte mi pero! Lejstro zdobila vlastnoruční Klausova poznámka: nové pero – čmajznout, nekupovat!
Vzhůru na nákupy!
Macinka ještě absolvoval společně s Pavlem začátek Valného shromáždění OSN. Posléze se však s výmluvou na střevní potíže a potřebu klidu v hotelovém pokoji vypařil ochrance a jal se obíhat obchody podle Klausova nákupního seznamu. Jelikož už měl zase hlad, zastavil se v pobočce známého řetězce pro dílek pizzy.
Když měl ale zaplatit dva dolary, rozčílil se. „Moc dobře znám tyhle finty! Dílek pizzy vždycky stál dolar!“ ječel na hispánskou obsluhu. Při střetu španělské angličtiny s českou angličtinou – navíc se značným rozčilením – se však nezdálo, že by mohlo dojít k dorozumění. A taky k němu nedošlo!
Situace vygradovala tak daleko, že se na místo dostavila policejní hlídka. Policisté Macinkovi nekompromisně vysvětlili, že legendární newyorský fenomén „dollar slice“ je – vzhledem k inflaci, nákladům a vynikajícím výkonům současné prezidentské administrativy – už skutečně jen legendou. I za obyčejný dílek pizzy se sýrem je třeba vypláznout nejméně dva doláče.
„Co si to dovolujete? Já jsem ministr zahraničí České republiky!“ zaječel Péťa, který si však neuvědomil, že nedává kouř městskému strážníkovi před Sněmovnou na Malostranském náměstí v Praze. Muži newyorského zákona vzali Macinku mezi sebe, násilím ho narvali do služebního vozidla a odvezli ho na stanici.
Naštvaný Kojak
Zadrženému Macinkovi na policejní stanici příliš nepomohlo, že se prokázal diplomatickým pasem s fotkou, když ještě jako mladý anarchista nosil plnovous. Petr zase začal vyvádět, takže mu přítomný poručík Kojak musel pohrozit spoutáním a zavřením do díry. Teprve pak se zadržený ministr uklidnil. Netušil však, že newyorská policie mezitím srovnává jeho biometrické znaky z pasu a portrétovou fotografii s kartou dlouho hledaného lupiče předvolebních slibů Ala Pacinky, hvězdy místního podsvětí.
Příběh se odehrál v Americe, tudíž musel samozřejmě skončit happy endem. I když s lehkou peripetií. Macinka si v jediném povoleném telefonátu vyžádal na pomoc Václava Klause. Ten se však, vzhledem k posunu času, domníval, že jde o nějaký šprým; bouře nad Atlantikem navíc rušila signál. Starý pán kromě toho zrovna sledoval přírodovědný pořad Klimakterické změny u klimatických pozérů a nepřál si být rušen.
Kdo tuší, že šéfa Motoristů nakonec zachránil Petr Pavel, ten předpokládá správně. Prezidenta o zmizení Macinky i úkolu nakoupit Klausovi znepokojeně informoval jediný člověk z ministrova doprovodu, který byl do věci zasvěcen.
Pavel požádal o pomoc generálního tajemníka OSN Antónia Manuela de Oliveiru Guterrese. Ten prosbu přetlumočil americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který vzkaz dále přeposlal na newyorskou radnici – starostu Zohrana Mamdaniho má rád jako osinu v zadnici – a odtamtud se o celé záležitosti konečně dozvěděl poručík Kojak.
Zachráněný Macinka podle našeho amerického zpravodaje Boba Woodwarda mladšího po návratu k české delegaci dojatě padl do náručí Petru Pavlovi. Ten si ovšem po návratu do vlasti pro jistotu ještě ověřil loajalitu nového kamaráda. Postavil ho bokem k Institutu Václava Klause a pak mohutným hlasem zvolal: „Ke mně čelem, ke Klausovi zády!“
Petr škubl celým korpusem, pak se mu v očích zatřpytily slzy, ale nakonec se otočil směrem k Pavlovi. Poté se k němu rozběhl, a dokonce si rozverně poskočil.
Politologové se domnívají, že v příštích měsících a letech lze očekávat další oteplení vzájemných vztahů tak, jako když tají Klausovy nerozpustitelné ledovce.