Článek
Negativní vztah k Petru Pavlovi se u Petra Macinky asi již rozvinul v plnohodnotnou obsesi. Jinak si nelze vysvětlit tajné jednání, které ministr zahraničí zosnoval v Národní galerii.
Poznámka na začátek pro laskavého čtenáře: špínou je v titulku myšlena podstata popsaného jednání, nikoli pan ministr Macinka jako takový. Ten je, kromě obsedantně-kompulzivních návalů, naopak moc bezva kluk. Ale teď už k věci.
Macinka na schůzku pozval vybrané zástupce vládní koalice. Za točvolanty se zúčastnila celá silná čtyřka (kromě Péti tedy Boris Šťastný, Filip Turek a Oto Klempíř), za ANO Radek Vondráček a Patrik Nacher (v Babišově hnutí zvaní „velkej“ a „malej“), za SPD pak dorazil sám Tomio Okamura. Všimněte si, ani jedna žena!
Sraz měl být ve dvě odpoledne na Hradčanském náměstí. Péťa Macinků si totiž hýčká svého stvořitele – exprezidenta Václava Klause – a potajmu ho vypouští o víkendech do vedlejšího sídla ministerstva zahraničí v Toskánském paláci. Starý pán tam potom zavile hledí divadelním kukátkem z vikýře směrem k Pražskému hradu a připravuje další instrukce pro svého nejmilejšího chovance, kterak zase trochu zavařit lampasákovi v záloze.
„Dědka pošlu po obědě tágem domů. Srazíme se ve dvě před barabiznou a pak potáhnem někam Nerudovkou dolů na malej flám,“ navrhl Macinka v mailu účastníkům plánovaného setkání.
Vondráčkovi se však nápad příliš nepozdával. „Vždyť tam můžem narazit na někoho z těch opozičních trotlů, co se furt poflakujou kolem parlamentu. Sice bude víkend, ale znáš to. Já bych se sčuchnul někde na periferii,“ odepsal.
Tohle se zase nelíbilo ostatním. „Periferii si strč někam! Jsem městskej člověk,“ vznesl písemnou námitku Okamura. Přidal se i Nacher s tím, že má moc krátké nožičky na to, aby ťapkal někam do Strašnic nebo podobné džungle.
Problém rozsekl vždy nápaditý Oto Klempíř, který nedávno přišel s novým sloganem točvolantů: „Hrozní jsme!“. Původně to mělo být „paka jsme“, ale to teď není důležité. Našeho příběhu se týká Otíkův výtečný nápad: „Sejdeme se naproti ve Šternberském paláci. Tam je myslím taky Národní galerie a o té jsem si skoro jistý, že spadá pode mě jako ministra kultury. Budem se tvářit nenápadně a u těch různejch Zrzavejch Rembrandtů si všechno povíme. Kdyby něco, řeknu, že jsme na inspekci.“
„No jo, ale co chlast?“ zeptal se v dalším mailu Vondráček s patrným smutkem, který prolezl i optickým kabelem. „Neboj, vezmu z repre fondu pár flašek, přeleju to do PET lahví a bude dobře i mezi vobrázkama,“ odvětil šikovný Macinka. Tím byly vypořádány veškeré námitky a nic již nestálo v cestě intrikám vůči prezidentovi.
Narvaná galerie
Naši hoši ovšem nepočítali s náhodou, tou věčnou potvorou, která jim poněkud zkřížila plány. Ve Šternberském paláci totiž zrovna probíhala komentovaná prohlídka stálé expozice Staří mistři II. V objektu se nacházelo obrovské množství po kultuře lačných návštěvníků, a to i z ciziny.
Ne, nezamlčíme to! Mezi zahraničními turisty nechyběla ani početná výprava sudetských Němců, kteří Čechům pořád závidí jejich životní úroveň, levné a kvalitní potraviny, tolerantní a nexenofobní smýšlení, a proto chtějí všechno zabavit, sníst a odvézt, když už nevyšla ta okupace.
Sotva Sudeťáci spatřili Filipa Turka, přestaly je zajímat obrazy. „Führer!“ zaječela nadšeně jakási selka z Dolního Bavorska. Všichni se vrhli k Filipovi. To bylo nějakého objímání a společného focení! Někteří dokonce zvedli pravice k pozdravu. Přítomný kustod se jal okamžitě zasáhnout, ale Filip mu duchapřítomně vysvětlil, že Němci si jenom ukazují na jednom z obrazů velice nápaditě ztvárněné zátiší se srnkami a lokomotivou.
Když se Turek konečně vymanil z láskyplného obklopení Posseltových poskoků, celá spiklenecká skupina – až na Okamuru, který na schůzku ještě vůbec nedorazil – se zastavila u obrazu, na němž nějaký stařec držel v rukách loutnu. „Kde ten vůl zase je? Furt chodí všude pozdě!“ zamručel Macinka na adresu Okamury.
Jakmile to dořekl, do sálu vběhl uřícený šéf Sněmovny. Vzápětí za ním vtrhla dovnitř skupinka japonských turistů. „Chtějí mně poslat plyšáky, že si mě pamatujou!“ zařval Tomio, když s halasným funěním v úprku míjel naši partu. Poté zmizel v dalších dveřích, načež se za ním prohnala nadšená skupinka z Tokia.
„Kámo, kams nás to zaved?“ zeptal se nevěřícně Šťastný Klempíře. Oto jako správný agent StB ale neztratil hlavu ani v takto prekérní situaci. „Klid, procházejme se, diskutujme. Až Tomio setřese tu bandu, lehce si nás najde. Nejsme v Louvru,“ řekl Otík skoro státnicky.
Skupinka se vydala dále, ale Macinka si všiml, že Vondráček zůstal okouzleně stát u zmíněného obrazu s mužem a loutnou. Radek, který dorazil na sraz už s nějakým tím veselým kalíškem v krvi, si mezitím navíc řácky přihnul samohonky z PET lahve, kterou táhl Macinka v igelitce.
Vondráček se náhle začal před obrazem kroutit, pitvořit se a napodobovat hru na kytaru. „Už je zas jak dělo. Bezmozci na sockách nám píšou, že by to byl skvělej prezident, ale Babiš o tom nechce ani slyšet. Každej normální člověk si pamatuje, jak ožralej Radek hopsal ve Sněmovně po předsednickým pultíku. Do toho ještě ty jeho tehdejší pletky s lichváři, který obhajoval,“ poznamenal kysele Nacher.
Na plán vůbec nedošlo
Je nám velice líto, že ctěnému čtenářstvu nemůžeme nabídnout kýžené rozuzlení, kvůli němuž mnozí celý text dočetli až sem. Na projednání ohavného plánu proti prezidentovi nakonec vůbec nedošlo. Další skupina návštěvníků galerie – tentokrát ze Strážnice – si totiž všimla přítomného Otíka Klempíře a začala na něj – u obrazů starých mistrů! – hlasitě pískat.
Petr Macinka vystoupil na obranu stranického druha, ale návštěvníci z folklorní bašty ječeli, ať vypadne. „Radši pudem,“ vyzval spiklenecké centrum k odchodu opatrný Šťastný.
Všichni se vyhrnuli co nejrychleji ven. „Tohle přece nemůžem trpět,“ prohlásil před Šternberským palácem Boris, podle něhož bude nutné zrušit veškeré dotace pro Národní galerii a pokud možno i spálit vystavené obrazy. Díla v depozitáři možná dostanou podmínku.
Ostatní otřesný zážitek taky peprně okomentovali. Jediný, kdo se do vášnivé debaty nezapojoval, byl Filip Turek. Stál opodál a zálibně si prohlížel jakýsi drobný předmět. „Co to máš, vole?“ zeptal se Macinka.
Turek pyšně ukázal pěkný památeční odznak, který dostal od sudetských Němců. Nápis byl rovněž vkusný: S Wehrmachtem na věčné časy a nikdy jinak!
Naši hoši se vydali směrem na Pohořelec, přičemž Šťastný nesl na zádech již zcela podroušeného Vondráčka. Pro českou demokracii je smutným zjištěním, že si nikdo nevšiml absence Okamury. Neříká se to snadno, ale je to tak: „Jestli se Tomio jednou vrátíš k plyšákům, nikomu v politice nebudeš chybět.“
Super kachna jsou texty, které vycházejí ze skutečných událostí, ale jinak jde o fikci. Zatím…