Článek
Neobvyklý dárek se rozhodl věnovat obyvatelstvu k 17. listopadu premiér, velkouzenář a mikromanažer Andrej Babiš (72), který poprvé veřejně promluvil o tom, jak před více než třiceti lety začal podnikat.
„Myslím, že nastal čas prozradit okolnosti mých životních úspěchů bez příkras a různého fantazírování. Málokdo tomu uvěří, ale byly časy, kdy jsem jako poměrně nemovitý muž v nejlepších letech musel přemýšlet, zda si dát v restauraci k obědu lanýže s archivním vínem, nebo večeři s plody moře vylovenými v ten samý den ráno a letecky dopravenými na Slovensko. Samozřejmě taky s archivním vínem. Obě jídla v jeden den jsem si ale prostě nemohl dovolit,“ sdělil Andrej na mimořádné tiskové konferenci, načež se sám nad sebou lítostí rozeštkal.
Příběh dnešního boháče je natolik tklivý, že jej nelze převyprávět s klidnou myslí. Po návratu z Maroka v roce 1991 našel rodnou Bratislavu ve stavu podnikatelské euforie. I ten nejobyčejnější človíček v něčem podnikal. Všechno kolem kypělo, bobtnalo a transformovalo se, avšak Andrej jako jeden z mála chudáků, pološílený hlady a v teplákové soupravě s nápisem ČSSR, bloudil ulicemi a smutně koukal do výloh s nejrůznějšími pochutinami. V nich se skvělo nedávno nedostupné západní zboží.
K lanýžům k obědu – i když to pochopitelně taky není žádná sláva – vedla ještě dlouhá cesta. Trvalo další dva roky, než Andrej založil Agrofert a rovněž se pustil do podnikání. „Začátek devadesátek byl opravdu drsný, ale obstál jsem se ctí,“ poznamenal boss k horlivě píšícím novinářům.
Šťastná náhoda
Klíčové sdělení přišlo na vteřinu přesně 4:36 poté, co Andrej spustil svůj proslov. Diktafony napjatým očekáváním ani nedýchaly, o mnohé pisálky se pokoušely mdloby. Až konečně!
„Mafie starých politických struktur o mně tvrdí, že nikdo neví, odkud pocházejí finance na Agrofert. Ti nejdrzejší dokonce vykládají cosi o tom, jak mi tyhle peníze dali Rusové a struktury napojené na KGB, možná i Marťani. Nic z toho není pravda!“ řekl Babiš rozhodným tónem. Navýšení základního kapitálu podle něj napomohlo velké štěstí. To však, jak známo, přeje připraveným!
Andrej jednoho mrazivého večera na začátku roku 1995 pospíchal na obchodní schůzku do nonstopu U Svaté Ludmily (Agrofert tehdy svým významem připomínal pobočku pošty na pražském Žižkově), když vtom spatřil na chodníku jakýsi papírek. Zvedl ho – a ejhle, on to byl stírací los! Andrej ho strčil do peněženky, načež na něj zapomněl. Vzpomněl si až druhý den; los setřel s myšlenkou, že stejně nic nevyhraje.
Bác ho, byla z toho na tehdejší dobu moc pěkná výhra 300 tisíc korun! Avšak co s nimi? Na provoz firmy stále málo. Na přilepšení v osobním životě sice slušná sumička, ale dobrý hospodář přece jen nerozhazuje ani mimořádně nabyté peníze. Andy si dopřál pouze jedinou bakchanálii: pořídil si předplatné časopisu Život predátorů v třetihorách, jímž se chtěl inspirovat v příštích letech.
Peníze si ihned nastrkal do ponožek a neustále s nimi takto chodil, aby mu je nikdo neodcizil. Připomeňme si, že devadesátky byly opravdu hodně divoké – člověk si třeba zapomněl na stole v restauraci peněženku a už za dvě či tři hodiny mu ji někdo ukradl!
Risk, který vyšel
Zanedlouho Andyho pozvali jacísi kumpáni na slavnostní otevření nové centrály sázkové kanceláře, spojené se sledováním speciálního přátelského zápasu.
Náš šťastlivec tam přišel, rozjařil se u rozlévaného vínka a posléze, v záchvatu nacionální chlubivosti a pod vlivem alkoholu, vsadil celou sumu z fuseklí na zmíněný mač, v němž borci ŠK Petrimex Blava – pod vedením méně známého trenéra Julka Šumana – změřili síly s proslulým Realem Madrid, byť ten do Bratislavy přicestoval pouze se svým G týmem z domova důchodců na předměstí španělské metropole. „Našim věřím, ti to dají,“ vykřikoval Andrej v euforii a se dvěma litry ryzlinku v krvi – alespoň podle očitého svědka, který je však už téměř třicet let nezvěstný.
Rozuzlení? No jistě! Konec dobrý, všechno dobré! ŠK Petrimex šokoval celý fotbalový svět a zvítězil v kurzu 15.30 rozdílovým gólem v poslední minutě utkání, když útočník domácích lobem překonal osmadevadesátiletého gólmana hostí. Andrej tak svých 299 tisíc korun – koupil si přece předplatné časopisu, proto ne celých 300 tisíc – proměnil ve více než 4,5 milionu a mohl dát své firmě pořádnou finanční injekci.
Čestný podnikatel
Jakmile se tento neuvěřitelný příběh rozletěl z tiskové konference do světa, lačně se na něj vrhli politologové, sociologové a patologové. „Musíme to ještě celé důkladně rozpitvat, ale vnitřní logiku ta Babišova vyprávěnka má,“ neochotně připustil Vít Rakušan.
Dvě nezávislá provládní média vyšla druhý den s totožným chvalozpěvným článkem, velkou Babišovou fotografií a titulkem Férový plejer. V článku byly zmíněny nejen skutečnosti prezentované na tiskovce, ale i další Babišovy ctnosti: například si někdy myje ruce před jídlem a už hodně dlouho netrhá mouchám křidélka.
Zdá se, že Babiš je ze všech podezření ohledně netransparentního rozjezdu holdingu z obliga. Zbývá objasnit jedinou záhadu: jak je možné, že zaměstnal hned v počátcích ve své firmě staré estébáky a podobně sympatické lidi? To už je ale pouze marginálie. Hlavně, že víme, jakým způsobem nastartoval dnes mohutné podnikání. Pracant s potřebnou dávkou štěstí, to je vskutku moc pěkný příběh a dárek k 17. listopadu.

