Článek
Petr Macinka poskytl rozhovor zakuklenému aktivistovi a je z toho obří haló. Kritici – zejména z řad opozice – se pustili do případu s lačností hladového tygra. Macinka podle nich porušil bezpečnostní předpisy, lze ho snadno obelstít a je bezpečnostním rizikem. Sám Macinka tvrdí, že při rozhovoru byl dostatečně chráněn ochrankou, a pokud předem netrval na odhalení totožnosti maskovaného muže, je to jen jeho věc.
Celá záležitost má několik rozměrů. Macinka si samozřejmě může do jisté míry diktovat rozvolnění dohledu své ochranky, přičemž není prvním ani posledním politikem, který tuhle kratochvíli provozoval, provozuje a provozovat bude. Ochranka z toho nikdy není nadšená. To je to ale asi tak to jediné, co s tím může dělat.
Macinka je zároveň pilným žákem Václava Klause. Pamětníci vědí, že Klaus vždycky „ujížděl“ na některých lehce nonkonformních lidech a situacích. Nesmělo to ale překročit únosnou míru, kterou většinou určovala míra osobní loajality k panu předsedovi. Jako kdyby si tím Klaus vyvažoval svoji obvyklou suchopárnost.
Macinka občas udělá totéž. Mimochodem, takový přístup jinak kožené politiky zlidšťuje. Oni to samozřejmě moc dobře vědí, a pokud ne, řeknou jim to jejich poskokové z PR.
Kdysi byl v této zemi prezidentem Václav Havel. To byl svět ještě v pořádku, jak s oblibou píší na sociální sítě někteří lidé. Devadesátky, minimum regulací, podnikavý duch…
Havel proslul tím, že často „utíkal“ ochrance a snažil se být co nejblíže obyčejným lidem. Když Macinka v sobě rovněž nachází aspoň špetku nespoutanosti, je to jedině dobře. Jestli jde o kalkul, nebo přirozenou potřebu, je vlastně jedno.
Tahle pochvala pochopitelně ale vůbec nic nemění na faktu, že ten chlapec se nikdy neměl stát ministrem, natož zahraničí.