Maminka porodila Ivu Janžurovou cestou do kuchyně. Za to, že chtěla být herečkou, jí dala facku

Pár dní před 85. narozeninami, které slaví v úterý 19. května, nebyla Iva Janžurová (85) v nejlepší kondici. Jak přiznala Super.cz, necítila se dobře. Populární herečka neměla chuť na nějaké povídání o životě, zmohla ji zřejmě viróza, kašlala a na hlase bylo znát, že chraptí.

Víc jak před rokem byla kvůli dlouhotrvající chřipce i v nemocnici. Příští rok počátkem dubna to bude čtvrt století, kdy se znovu narodila. Ve Stavovském divadle se během představení Marie Stuartovna na ni zřítila kulisa vážící 400 kilo! Jen zázrakem tuhle tragédii přežila.

O devět roků později si při hře Mikve v Národním divadle rozbila hlavu. Vyděšení diváci jen zírali, jak šla nečekaně k zemi a všude byla krev. Na chalupě na ni spadla těžká vrata, ránu na hlavě museli zašít v nemocnici. „Já mám v rozpětí několika let hodně úrazů. I během rekreačního období, kdy nehraju. Upadnu třeba v lese, namlátím si, udělám si bouli na čele,“ potvrdila nám se smíchem před loňskými narozeninami, že je smolař.

To ji dostala závrať a pád na záda během představení Pusťte mě ven! Jak byla zvyklá, tak vyskočila na stoličku. „Práskla jsem sebou, mírně vzala hlavou o stolek, ten byl lehký a povolný, hlava to neodnesla. Zato pořádná modřina na části těla, kde jsou tukové polštáře. To mě zachránilo,“ líčila nám tehdy se smíchem.

Narodila se 19. května 1941 v Žirovnici u Pelhřimova do učitelské rodiny. Na svět nepřišla v nemocnici, ale v kuchyni! „Maminka si šla udělat čaj, uprostřed se zastavila a křičela: Pomoc, pomoc. Tatínek doběhl a chytil mě do rukou. Takže já jsem byla taková skokanka,“ vyprávěla o svém originálním narození.

Dva starší bráchové– pětiletý Pavel a třináctiletý Láďa – organizovali představení pro rodiče a malé sestřičce, na svůj věk vytáhlé, přiřazovali podřadné role, většinou mužské. A ona na sebe uměla strhnout pozornost, protože odmalička využívala komediální talent.

Vystudovala pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích a po vzoru svých rodičů se měla stát učitelkou. Ale po maturitě šla za dětským snem a zkusila přijímačky na DAMU. Když mamince řekla, že by chtěla být herečkou, dostala facku…

Poprvé výrazněji zazářila v oceňovaném válečném dramatu Karla Kachyni Ať žije republika (1965). Režisér si na Ivu vzpomněl o rok později s rolí venkovanky Kristy v Kočáru do Vídně, který pro herečku znamenal vstup do první filmové ligy. Právě Kachyňa v ní objevil velký dramatický talent.

Domněle znásilněnou Aničku z komedie Jiřího Krejčíka Svatba jako řemen (1967) měla původně hrát jiná herečka, došlo k velmi rychlému záskoku. Janžurová perlila a snímek se stal jednou z nejúspěšnějších komedií. Bohužel na dlouho trezorovou. Šedesátá léta přinesla herečce spoustu krásných příležitostí. Lehkovážnou, vypočítavou potvůrkou Andělou v Penzionu pro svobodné pány dokázala, že umí bravurně a s nadsázkou ztvárnit role.

Zvláštní kapitolu pro ni znamenalo natáčení seriálu Píseň pro Rudolfa III. Režisér Jaromír Vašta a scénárista Jaroslav Dietl hledali 16letou dívku. Šestadvacetileté Ivě udělali culíky a měli Šárku, dceru řezníka.

„Bylo nejen zábavné hrát šestnáctiletou holčičku, ale zábavné bylo i dostat se do prostředí mezi populární zpěváky.“ V narozeninovém dokumentu Což takhle dát si Janžurku (2010) přiznává, že při natáčení měla velký okruh ctitelů. „Všechny jsem odmrštila a dala se dohromady s Janem Eisnerem. Měli jsme svatbu v roce 1968.“

Paradoxně během svatební hostiny se seriálovým kameramanem poznala svého budoucího osudového muže. Dorazil tam kolega z vinohradského divadla Stanislav Remunda (†84), který si na Ivu dlouho myslel.

„V době manželské krize jsem se neměla komu vyplakat na rameni, tak to byl on, který toho pak náležitě využil. Od té doby jsme spolu,“ komentovala Janžurová jejich vztah „na psí knížku“, jak tomu oba říkali. Remunda pak tvrdil, že kdyby svatbu chtěla, přistoupil by na ni. Dokonce na sklonku jeho života mu koupila prstýnek s briliantem. Celoživotní partner odešel v květnu 2012.

Vytvořila stovky filmových, televizních a divadelních rolí. Sama sobě se nejvíc líbila v záběrech Štěpy, emancipované stárnoucí dívky, která se provdá za pohledného důstojníka nakaženého zhoubnou pohlavní chorobou, v dramatu Petrolejové lampy (1971), který si můžete 20.května připomenout ve vysílání České televize na programu ČTArt. Za tuto hlavní roli byla nominována na cenu za nejlepší herecký výkon v Cannes. Tam však odjet nesměla.

Stejná situace – nominace a zákaz vyjet na mezinárodní filmový festival – se opakovala i v případě hororu Morgiana (1972). K téhle zajímavé dvojroli se dostala zvláštním způsobem. „Šlo o nedopatření v kadeřnictví, kdy jsem se rozhodla, že se vrátím ke svým zrzavým vlasům. To mi přineslo dvojroli v Morgianě.“ Od kadeřnice místo jako zrzka odešla černovlasá.

Režisér Juraj Herz viděl, že se úplně změnila, takže jí dal postavy povahově naprosto odlišných sester – zlé a hodné. „Bylo to dost těžké natáčení, tehdy nebyly trikové možnosti, jako dnes. Záběry, kdy jsou obě sestry spolu, jsme dělali i celý den,“ zavzpomínal po letech.

Zákazy vycestovat pro herečku začaly už mezinárodním oceněním na festivalu fantastických filmů v Terstu za trojroli Evelyny Kelettiové – Fany Stubové – Stuarta Hampla v komedii Pane, vy jste vdova! (1970). To jí nesmělo být předáno.

Tyhle stopky souvisely s pozdravením Alexandera Dubčeka 6. září 1968 ráno před prvním zasedáním nového předsednictva ÚV KSČ, kdy ho se zpěvačkou Martou Kubišovou ujistily o oddanosti a srdečně politika políbily.

Na ústrky si ale nestěžovala, svých postojů nelitovala. Období, kdy nemohla tolik točit, je naopak vděčná, protože se jí narodily dvě dcery: Sabina (53) a Theodora (52) Remundová.

„Osud to dobře zařídil, zákaz byl k tomu dobrý, že už jsem měla tak tak po třicítce čas, abych se stala matkou, po čemž jsem strašně toužila.“ S nimi a s jejich otcem Stanislavem Remundou, hercem a režisérem, také hrála v rodinném zájezdovém divadle. A když nebylo zbytí, vzala je i na natáčení, což nedělala ráda.

Jako malé hrály s maminkou v první části vinařské trilogie Bouřlivé víno (1976). „Mám pocit, že se točilo v létě a ony by byly doma bez dozoru. Prostě jednou se mnou hrály. Stály v takovém davu lidí, když jsme nachytávali podvodníka, kterého představoval pan Kopecký,“ řekla nám k tomu.

Všechny tři si zahrály ve filmu Alice Nellis Výlet (2002), za který byla Iva Janžurová oceněna Českým lvem za nejlepší výkon v hlavní roli a Theodora nominována na cenu za vedlejší postavu.

Díky svým milovaným dcerám, které mamince s láskou říkají Ivuška, je herečka babičkou čtyř vnuků a jedné vnučky Adiny. Theodora natočila životní příběh maminky, ke kterému napsala i scénář. Janžurka měla premiéru na MFF Karlovy Vary v roce 2024.

Herečka, o níž všichni mluví jako o nezmarovi, kterého hned tak nic nezastaví, kdysi Super.cz svěřila, že nosívala domů po představení mamince kytice, co dostala. A paní Janžurová si je aranžovala a malovala.

„Mám od ní hodně namalovaných kytiček. Já se chystala, že je jednou budu také malovat. Tak jsem si je pro jistotu, když jsem měla záplavu květin k nějakému výročí nebo po premiéře, fotografovala. Mám šíleně moc obrázků květin z různých úhlů i osvětlení. Už je asi nenamaluju,“ svěřila nám. Tak jí k významnému životnímu jubileu přejeme, aby dostala ještě hodně květin a našla si čas je i namalovat.