Článek
Psát o výročí 17. listopadu nějak víc neformálně dost dobře nejde, zvlášť když člověk v roce 1989 na vlastní kůži zažil elektrizující atmosféru pražských demonstrací, které zažehl policejní zásah na Národní třídě a jež vyvrcholily slavnými scénami na Letné. Přesto učiním aspoň nesmělý pokus.
Tomio Okamura opět prokázal rozdíl mezi poštěkáváním ve Sněmovně, dupáním po slabých a bezmocných a tím, čemu se říká „mít koule“. Na Národní třídu měl prostě dorazit.
Filip Turek si sice vyslechl, že je nácek, ale přišel. To samé Andrej Babiš (ani tady nechyběla nevole veřejnosti). Jemu není co závidět – prezident se zabejčil na pozici, že z velitele ANO premiéra prostě neudělá, pokud se dotyčný nějak nevypořádá s vlastnictvím Agrofertu. Petr Pavel své výtky zopakoval i na Národní.
Pro novou koalici asi bude 17. listopad – po celou dobu vládnutí – nenáviděným datem. Je možné, že její přední činitelé se k pomníčku každý rok přikradou už chvilku po půlnoci, vše nechají natočit na kameru a pak to radši pustí na sociální síti, že „mají splněno“. Furt lepší, než si pak k ránu či dopoledne nechat nadávat od Pražáků.
Možná se nový premiér Babiš (Havlíček, Vondráček, vrátný z holdingu – nehodící se škrtněte) časem dokonce odhodlá k tomu, že pietní místo na Národní zruší a přesune někam na okraj Prahy na sídliště nebo do lesoparku. Ostatně, tamní pomník se už přece jednou stěhoval. Kdo nevěří, ať si to najde na internetu.