Černá punčocha děsí i po letech: Nenápadný krejčí vraždil ženy, film inspirovaly skutečné zločiny

Patří k československým kriminálkám z dob socialistické kinematografie, které dokážou i po letech vyvolat mrazení v zádech. Černá punčocha z roku 1986 vypráví příběh nenápadného dámského krejčího Miroslava Opatovského, který vede spořádaný život, chodí si pravidelně zaběhat a pro své okolí nepředstavuje sebemenší nebezpečí. Jenže v jeho nitru se probouzí vražedná posedlost. A mladé ženy, které potkává, začínají umírat.

Film režiséra Otakara Fuky je o to mrazivější, že jeho tvůrci nevycházeli pouze z vlastní fantazie. Národní filmový archiv uvádí, že snímek byl inspirován skutečným případem sériového vraha, který v osmdesátých letech řádil v Praze a severních Čechách. Česká televize zase přímo hovoří o filmu natočeném na motivy skutečných událostí z Prahy a severních Čech.

A právě tady začíná zajímavé pátrání po tom, co se za filmovým příběhem mohlo skutečně skrývat. Pokud patříte k pamětníkům té doby, zkuste si zavzpomínat na tehdejší novinové zprávy z „černé kroniky“. Mladší ročníky zase mohou v úterý 6. října ve 20.10 hodin, kdy film nabídne Televize Seznam, zkusit porovnat, jak se za čtyři dekády změnil obsah pojmu krimithriller.

Miroslav Opatovský v podání Milana Karpíška pracuje v pražském módním salonu, kde je každý den obklopen mladými ženami. Modelky a zákaznice ho považují za neškodného člověka, před nímž se nemusejí nijak ostýchat. Opatovský ovšem jejich bezprostřednost vnímá jinak.

Jednoho dne si všimne atraktivní fotografky Moniky. Začne ji sledovat a ve svých představách ji škrtí černou punčochou. Později ji skutečně napadne na opuštěném místě. Monika se snaží bránit a dokonce ho stačí vyfotografovat. Opatovský ji ale uškrtí a fotoaparát s filmem zahodí do vodní nádrže.

Jenže tím jeho řádění nekončí. Další ženou, která se mu postaví do cesty, je sportovkyně Milena. Ta útok přežije, učitelka Marta už nikoli. Policisté proto začínají tušit, že mají co do činění s nebezpečným sériovým vrahem.

Pátrání nakonec pomůže právě fotografie ukrytá pod vodou. Potápěči objeví fotoaparát s filmem a kriminalisté se dostávají na stopu muže, kterého jeho okolí považovalo za spořádaného a bezúhonného.

Černá punčocha přitom není klasickou detektivkou, u níž by si scenárista jednoduše vymyslel atraktivního filmového padoucha. Filmový přehled uvádí jako autora původního námětu Vojtěcha Měšťana, scénář pak vytvořili Měšťan a režisér Otakar Fuka. Literární scénář byl schválen už 4. prosince 1985, natáčení začalo v květnu následujícího roku.

Tvůrci navíc využili hned několik odborných poradců. Na filmu spolupracovali plukovník Josef Janůrek, Miloš Hejduk, doc. MUDr. Karel Souček a Jaroslav Tomsa. Je tedy patrné, že se tvůrci snažili kriminální a kriminalistickou stránku příběhu konzultovat s lidmi, kteří k ní měli odborně blízko.

Kdo přesně byl oním skutečným vrahem, který posloužil jako předloha? Tady už je odpověď mnohem složitější.

Jedním z případů, které se s filmem časově i geograficky pozoruhodně potkávají, je případ Miloše Krupičky. Ten v říjnu 1985 v Dubí na Teplicku zavraždil dvě mladé stopařky, Kristínu Duškovou a Janu Nikodýmovou.

Obě dívky, kterým bylo kolem dvaceti let, mířily na diskotéku. Krupička jim zastavil a slíbil, že je odveze. Místo toho je zavezl mimo původně plánovanou trasu a obě zavraždil. Recidivista byl odsouzen k trestu smrti a popraven v pankrácké věznici 17. prosince 1987.

Případ je z hlediska pátrání po inspiračních zdrojích Černé punčochy zajímavý především tím, že se odehrál právě tehdy, kdy vznikal filmový scénář. Filmový přehled uvádí schválení literárního scénáře v prosinci téhož roku. Přímou souvislost s Černou punčochou však doložit nelze. Krupička nebyl dámským krejčím, své oběti vyhledával jiným způsobem a jeho případ se od filmového příběhu v řadě zásadních detailů liší.

Další skutečný případ nabízí ještě zajímavější paralelu. V roce 1983 řádil v Praze Miroslav Stehlík, sexuálně motivovaný násilník, který napadal ženy a dopustil se několika vražd.

Podle dostupných materiálů v srpnu 1983 zavraždil dvě ženy a v krátké době napadl či se pokusil napadnout několik dalších. Jednu z obětí uškrtil. Jeho případ se odehrával přímo v Praze a skončil rozsudkem smrti, Stehlík byl popraven 25. února 1986.

A právě zde se objevují motivy, které jsou Černé punčoše bližší: náhodně vybrané ženy, sexuálně motivované násilí, škrcení a sériovost útoků v Praze. Ani v tomto případě ale nemáme důkaz, že by Měšťan psal Opatovského přímo podle Stehlíka.

Nejpravděpodobnější je proto opatrnější vysvětlení: Černá punčocha využila atmosféru a motivy skutečné násilné kriminality, která v první polovině 80. let děsila obyvatele Prahy a severních Čech. Je tedy možné, že tvůrci vycházeli z více kriminalistických případů a jednotlivé jejich prvky spojili do postavy Miroslava Opatovského. To by ostatně vysvětlovalo, proč má filmový příběh podobnosti s několika skutečnými případy, ale současně se přesně nekryje s žádným z nich.

Že záporné role mohou silně pošramotit hercův mediální obraz, o tom vědí umělci své. Kdo by pak chtěl hrát lidskou bestii, odporného sériového vraha? Odpověď zní: člen opery pražského Národního divadla, tenorista Milan Karpíšek.

Úspěšný a oblíbený Vašek z Prodané nevěsty do české kinematografie vstoupil poprvé v roce 1955 jako redaktor v komedii Martina Friče Nechte to na mně s Theodorem Pištěkem v hlavní roli. Ty jeho byly ale vždycky jen vedlejší nebo dokonce neviditelné. V roce 1975 například za Ladislava Peška nazpíval principála komediantů ve filmovém zpracování Prodané nevěsty z dílny režiséra Václava Kašlíka.

Hlavní role v Černé punčoše byla jeho první opravdu velkou filmovou příležitostí, se světem ateliérů se s ní ale zároveň rozloučil. Milan Karpíšek zemřel 19. května 2002 v Praze, necelý měsíc před svými čtyřiasedmdesátými narozeninami.