Obchodník se smrtí Nicolase Cage měl reálnou předlohu. Američané jej s Moskvou vyměnili za vězněnou basketbalistku

Padouch z Východu je taková hollywoodská konstanta. V určitém typu filmů prostě nesmí podobná vedlejší postava chybět, což je pro určitý typ herců pravé požehnání. Karel Roden by mohl vyprávět… Jednoho takového si ale zahrál i Nicolas Cage (62).

Ta role ovšem byla hlavní a spíš než padouchem byl jeho Yuri Orlov rozporuplnou postavou. Posoudit to můžete sami v pátek 13. února v 22.10 hodin, kdy snímek Obchodník se smrtí vysílá Televize Seznam.

Kšeftař se zbraněmi Orlov se navíc nezrodil ve fantazii režiséra a zároveň scenáristy Andrewa Niccola. Měl reálnou předlohu – nebo spíš předlohy. Hlavní inspirací byl každopádně životní příběh Viktora Anatoljeviče Buta, rodáka z tádžického Dušanbe. Ten začal svou kariéru jako překladatel v sovětské armádě. Po rozpadu SSSR, po němž zbyly obrovské zbrojní arzenály, začal s těmito „armádními přebytky“ čile obchodovat.

Vlastnil nebo kontroloval mimo jiné flotilu letounů An-12 a An-24, registrovaných v různých zemích, často s falešnými dokumenty. Tyto stroje létaly pod hlavičkou humanitární nebo logistické pomoci, přičemž přepravovaly zbraně určené ke směně za diamanty, hotovost nebo politické krytí v některých zemích.

V roce 2008 Buta zadrželi v Thajsku za spolupráce Královské thajské policie a amerických agentů Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami. Po vydání do USA pak čelil mnoha obviněním, mimo jiné za vyzbrojování teroristů. V roce 2012 za to byl odsouzen na 25 let, o 10 let později ho americké orgány vyměnily s Ruskem za dvojnásobnou olympijskou vítězku Brittney Grinerovou, basketbalistku hrající v Jekatěrinburgu, kterou „nezávislý“ soud poslal na devět let do gulagu za údajné pašování drog.

„Skoro všechno, co se ve filmu děje, má skutečnou předlohu,“ dušoval se v rozhovorech Andrew Niccol. „Vojenské helikoptéry, které byly prodávány jako záchranářské, překupníci se zbraněmi, kteří měnili názvy a registrační údaje svých lodí přímo na moři…“ vypočítával.

„Ve filmu se podíváme do více než 13 zemí, jejichž prostředí dramaticky nasnímal kameraman Amir Mokri ve spolupráci s hlavním výtvarníkem Jeanem Vincentem Puzosem. Kombinace jejich talentů nám napomohla věrně znázornit smutnou absurditu světa obchodu se zbraněmi,“ lákal režisér na premiéře v roce 2005 další diváky do kin.

Snímek byl na americké poměry v podstatě nízkorozpočtový: Stál „pouhých“ 50 milionů dolarů. I ty sháněli tvůrci jen horko těžko. Drtivou většinu rozpočtu nakonec museli složit ze zahraničních zdrojů, mezinárodní byl i štáb sestávající mimo jiné z íránského kameramana, amerického střihače, francouzského šéfa výpravy, italské kostymérky nebo brazilského hudebního skladatele.

Trvalo to rok a půl, než se natáčení mohlo rozběhnout. Štáb při něm pendloval mezi lokacemi v jihoafrickém Kapském Městě, Sýrii i České republice. Jednou z klíčových byly středočeské Milovice, tradiční vojenský prostor, kde se před současnými obyvateli – zubry a pratury – na desetiletí usídlili ruští okupanti. Zbylo po nich mimo jiné na sto tanků, které si ve filmu rovněž zahrály. Štáb totiž v Milovicích narazil na člověka, který je v té době vlastnil.

Bez problémů byla dohodnuta zápůjčka, ovšem s podmínkou, že tanky filmaři vrátí do konce roku. Byly už totiž prodány do Libye. Bylo třeba kvůli nim vyrozumět i NATO, aby někdo po shlédnutí satelitních snímků nedošel k závěru, že probíhá nová invaze.

Spolupráci se skutečnými překupníky zbraní si filmaři vůbec pochvalovali. Pro pořízení potřebných záběrů od nich totiž získali třeba i tři tisícovky samopalů, jejichž repliky by jinak museli nechat draze vyrábět. I ty ovšem po poslední klapce putovaly k nedočkavým odběratelům…