Článek
Ten film nemohl mít před premiérou v roce 2024 lepší startovní pozici. Pro hlavní roli se režiséru Franku Ozovi, tvůrci filmů Malý krámek hrůz nebo Trhák pana Bowfingera a spoluautoru legendární televizní Muppet Show, podařilo získat samotnou Nicole Kidman.
Ta byla tehdy na vrcholu slávy mimo jiné díky tomu, že se stala tváří kampaně parfému Chanel N°5. Zároveň patřila k nejlépe placeným herečkám světa. Roli ale nevzala jen kvůli honoráři, který podle důvěryhodných zdrojů činil 15 milionů dolarů (za kampaň na ikonický parfém inkasovala 12 milionů). Rozhodla se hlavně kvůli režisérovi, kterého si vážila.
Nevadilo jí ani to, že během testovacích projekcí se producenti rozhodli přetočit několik scén, a tak musela přerušit natáčení filmu Tlumočnice a vrátit se do kulis, které nedávno opustila. Komedii Stepfordské paničky si můžete pustit v neděli 28. června ve 22.15 hodin na Televizi Seznam.
Peníze se vrátily. Nic víc
Po boku Nicole se objevily další hvězdy – Bette Midler, Christopher Walken, Matthew Broderick či Glenn Close. Trailer k snímku získal ocenění Trailer roku na Golden Trailer Awards. A tím úspěchy v podstatě skončily.
Snímek nakonec nezabodoval ani u kritiků, což by producentům zas tolik vadit nemuselo, ale ani v kinech. Výrobní náklady spolykaly něco přes 90 milionů dolarů, tržby se jen lehce přehouply přes 100 milionů. Očekávání byla rozhodně větší.
Důvod je možná skrytý ve slůvku „komedie“. Jako žánr samozřejmě jen vylepšuje předpoklady kasovního úspěchu. Jenže v tomto případě tvůrci vycházeli ze stejnojmenné literární předlohy spisovatele Iry Levina z roku 1972 a filmu režiséra Bryana Forbese, který šel do kin v roce 1975. Pro obě díla se používá označení „feministický horor“.
Remake vsadil na jiný recept
Čtenářům knihy i divákům prvního filmového zpracování skutečně běhal mráz po zádech. O téměř třicet let později se však tvůrci vydali úplně jinou cestou. Scenárista Paul Rudnick a režisér Frank Oz proměnili příběh v černou komedii.
Děj se přitom v zásadě příliš nezměnil. Levin, kterého mistr hororu Stephen King označil za „švýcarského hodináře napětí“, vytvořil příběh mladé ženy Joanny Eberhartové. Ta se s rodinou přestěhuje do poklidného městečka Stepford. Na první pohled jde o idylické americké předměstí. Postupně však Joanna zjišťuje, že místní ženy ztrácejí svou osobnost, ambice i nezávislost a mění se v poslušné hospodyňky posedlé úklidem a péčí o své manžely.
Levinova kniha ani Forbesův film nepracovaly s lacinými lekačkami ani krvavými scénami. Hrůza vycházela z pocitu, že svobodné a inteligentní ženy jsou systematicky nahrazovány dokonalými kopiemi, které existují pouze proto, aby plnily přání mužů. Román se rychle stal kulturním fenoménem a pojem „stepfordská manželka“ postupně zlidověl jako označení ženy, která působí až nepřirozeně poslušně a bez vlastního názoru.
Proměna tónu byla natolik výrazná, že řada kritiků i fanoušků původního románu zůstala zaskočena. Nová verze nabídla lehčí tón, množství humoru a dokonce optimističtější vyznění. Někteří recenzenti oceňovali snahu aktualizovat téma pro 21. století, jiní však tvrdili, že právě tím film přišel o to nejcennější – o tísnivou atmosféru, která udělala z původních Stepfordských paniček legendu.
Paradoxem je, že samotná myšlenka neztratila nic ze své síly. Příběh o společnosti, která se snaží přetvořit ženy podle ideálu mužů, zůstává aktuální i více než padesát let po vydání knihy.
