Článek
Tenhle film z roku 1971 získal Zlatý glóbus za hudbu oscarového skladatele Michela Legranda. Kritici na něm ale oceňovali zejména strhující kameru a střih. A fanoušci nejvíc fakt, že automobilového závodníka Michaela Delaneyho si v něm zahrál Steve McQueen (†50), filmová superstar, v 60. letech nejlépe placený hollywoodský herec a profesionální soutěžní jezdec v jedné osobě.
Atmosféru filmu od režisérů Lee H. Katzina a Johna Sturgese do značné míry vystihují slova hlavního hrdiny: „Závodění je život. Všechno potom a před tím je čekání.“ Na legendární okruh se vrací rok po zranění. Zároveň zjišťuje, že pociťuje silné sympatie k vdově po svém někdejším protivníkovi, který zemřel při stejném neštěstí. Na snímek se můžete podívat v pondělí 5. května, kdy jej vysílá Televize Seznam.
Produkce sháněla reklamy i mušky
Natáčení začalo v reálném prostředí závodiště týden poté, co skončila skutečná čtyřiadvacítka ročníku 1970. Aby byl okruh a jeho okolí patřičně a věrohodně zalidněný, najala produkce skutečné pořadatele, opravdové policisty i hasiče, a dokonce i reálné novináře z Racing Press Association. Spolu s komparzem představujícím diváky (který byl složen z lidí, co na závody skutečně chodili fandit) jich bylo dohromady na 1500.
Produkce se ale musela vypořádat i s jinými výzvami. Z okruhu se totiž po skončení závodu odstěhovaly i všechny reklamní poutače. Bylo třeba sehnat od firem náhradní. Ale největší problém představovaly mušky.
Ty v červnovém termínu, kdy se závod koná, létají nad okruhem v celých hejnech, znečišťují přilby jezdců, čelní skla i kapoty závodních vozů. Jak ale natáčení pokračovalo a hmyzí vývojový cyklus se posouval dál, začaly mizet. Bylo proto třeba nachytat na jiných místech jiné, dopravit je na plac a nechat rozplácnout vždy tam, kde to odpovídalo situaci.
Vlastně i to – kromě herecké práce – byla starost představitele hlavního hrdiny. Film totiž produkovala jeho vlastní společnost Solar Productions (SP). Založil ji právě kvůli tomuto projektu, pracovat na plné obrátky ale začala už v roce 1969. Lidé ze štábu se tehdy vypravili z Hollywoodu do Francie na obhlídky a zároveň zde při skutečném závodu natočili přes 10 000 metrů filmu.
Lidé od SP ale také zjistili, že v depu je příliš prašno, barvy v boxech jsou vybledlé a trať v noci málo osvětlená. Proto během následujícího roku, před zahájením ročníku 1970, filmaři k velké radosti pořadatelů zdarma vybudovali a vydláždili nové depo, probarvili boxy a nasvítili některé noční úseky.
Závodil se sádrou na noze
S legendárním závodem byla spojena ještě jedna McQueenova ambice: Zatím nikdy se 24hodinovky v Le Mans neúčastnil jako závodník, přestože měl na kontě mnoho cenných úspěchů za volantem. Vrcholem jeho kariéry byl závod 12 hodin v Sebringu, kde ve své kategorii s třílitrovým Porsche 908/2 skončil celkově druhý se ztrátou 23 vteřin za pozdějším mistrem světa ve Formuli 1 Mariem Andrettim (85) na Ferrari. McQueen mimochodem jel se sádrou na noze, kterou nosil po nehodě na motocyklu z jiného závodu.
Mezi přihláškami na Le Mans ročníku 1970 se tedy objevil vůz stáje Solar Productions Porsche 917 s posádkou Steve McQueen – Jackie Stewart (85). Trojnásobný mistr světa F1 z let 1969, 1971, 1973 přezdívaný „Létající Skot“ však musel účast oželet stejně jako jeho spolujezdec. McQueenovi totiž start kvůli neúměrnému riziku zakázala banka, která ambiciózní filmový projekt úvěrovala.
Frustraci se pokoušel zahnat furiantským kouskem. Během natáčení si zkusil projet alespoň prázdnou trať, spolujezdkyni mu dělala tehdejší milenka. Vyrazil na okruh dlouhý 13,5 km, po němž se jezdí rychlostí překračující 320 km/h. Jenže si předtím údajně šňupl kokainu, nevybral zatáčku a auto bylo na odpis. Vozů měla ale produkce naštěstí připravených víc.
Díky tomu se další porsche Steva McQueena po natáčení filmu vydražilo za 1 400 000 dolarů. Jeho závodní kombinézu získaly britské noviny The Observer jako cenu do soutěže, kterou tehdy vyhrál 12letý Timothy Davis. V roce 2011 byla vydražena v aukci za 984 000 USD.
Nenáviděný kolega ho trumfnul
Neúčast v závodě ho ale nepřestala štvát. A co teprve o pár let později, v roce 1979, když se na startu v Le Mans objevil kolega z filmové branže Paul Newman! Oba se totiž bytostně nesnášeli a každý úspěch toho druhého považovali za osobní prohru. A že jich bylo…
V jednom ale McQueen Newmana „trumfnul“. Přestože byl o pět let mladší, zemřel o 28 let dříve. Podlehl rakovině plic, kterou měl zřejmě na svědomí azbest, s nímž se setkával na lodi během své někdejší služby u námořní pěchoty.
Syn Chad McQueen později vzpomínal: „Když táta umřel, měl v garáži 38 aut a 140 motocyklů. Vlastnil také několik letadel, hlavně dvouplošníky z druhé světové války, ve kterých se občas proletěl. Byl to fakt fanatik. Na televizi se díval jen, když tam byly nějaké závody. Jinak trávil čas v garáži nebo venku se psem. Po Le Mans sebral mámu a nás, naložil nás do auta a jezdili jsme po Státech jako nějací hipíci…“
