Článek
Dva postarší francouzští venkované, láhev kořalky, hrnec zelňačky a mimozemšťan, který přiletí ze vzdálené planety. Zní to jako námět, který se mohl zrodit po opravdu bujarém večírku. Přesto právě z něj vznikla jedna z nejznámějších komedií Louise de Funèse.
Zelňačka (La Soupe aux choux) z roku 1981 je dnes kultovní francouzskou komedií, přestože ji část dobových kritiků příliš nešetřila. Diváci však byli shovívavější. Film ve Francii vidělo více než 3,09 milionu lidí a dodnes patří k oblíbeným titulům de Funèsovy filmografie. A její zákulisí je možná ještě bizarnější než samotný děj. Těšit se na ni můžete v pátek 25. září ve 20.10 hodin, kdy vám ji ve vysílání nabídne Televize Seznam.
Všechno začalo zelňačkou
Louis de Funès hraje vesnického samotáře Glauda, který žije společně s kamarádem Bombém, kterého ztvárnil Jean Carmet. Jejich poklidný život se točí především kolem alkoholu, vzpomínek a Glaudovy vyhlášené zelňačky.
Jedné noci se ale nad jejich domem objeví létající talíř. Z něj vystoupí mimozemšťan, kterému Glaude nabídne právě svou zelňačku. Návštěvníkovi zachutná natolik, že se na Zemi začne vracet. A tím se život obou mužů obrátí vzhůru nohama.
Mimozemšťana si zahrál tehdy ještě relativně mladý Jacques Villeret. A právě jeho role mohla být pořádným rizikem.
Villereta pro roli na základě doporučení vybral samotný de Funès. Podle pozdější vzpomínky Villereta mu při prvním setkání řekl něco, co muselo mladého herce pořádně zaskočit: že to pro něj může být úžasná role, nebo konec kariéry.
Důvod byl jednoduchý. Villeret měl většinu filmu strávit v poněkud bizarním kostýmu mimozemšťana a jeho komunikace spočívala mimo jiné v podivných zvucích připomínajících „glug-glug“. Risk se ale vyplatil. Z Villeretova mimozemšťana se stala jedna z nejzapamatovatelnějších postav filmu a jeho „řeč“ později napodobovaly i děti na ulici.
Pšouky jako lidová zábava
Zelňačka obsahuje jednu scénu, na kterou se zapomenout opravdu nedá. Glaude a Bombé si před příchodem mimozemšťana dopřávají poněkud specifickou zábavu – soutěží v hlasitosti svých tělesných projevů.
Ve Francii má tato kratochvíle historické kořeny. Na konci 19. století takovýmito kousky bavil publikum kabaretiér Joseph Pujol, který vystupoval pod uměleckým jménem Le Pétomane. Měl mimořádnou schopnost ovládat své břišní a řitní svaly, díky čemuž dokázal nasávat vzduch a pak ho podle libosti vypouštět.
Podle webu AlloCiné.fr produkce najala imitátory, kteří připravili celou řadu zvuků tohoto ražení. De Funès s Jeanem Carmetem je pak poslouchali a mezi sebou si je rozebírali. „Tenhle je pro mě!“ „Ne, pro mě!“ měli se prý přetahovat. I takhle může vypadat práce na filmové klasice.
UFO se vyrábělo čtyři měsíce
Létající talíř, v němž mimozemšťan na Zemi přiletí, nebyl obyčejnou filmovou kulisou. Navrhl ho Guy Delécluse, který se podílel také na podobě planety Krypton ve slavném Supermanovi. Výroba filmové vesmírné lodi zabrala podle AlloCiné čtyři měsíce.
Pod veselou fasádou má ale Zelňačka také trochu smutnější příběh. Šlo o předposlední film Louise de Funèse. Herec měl od svého prvního vážného srdečního problému v roce 1974 opakované zdravotní potíže a jeho fyzické oslabení je podle AlloCiné ve filmu patrné. Zemřel na infarkt 27. ledna 1983, rok po premiéře Zelňačky. Přesto film natočil s energií, kterou si diváci s jeho jménem spojují.
A nebyla to náhoda. Knihu René Falleta, podle níž film vznikl, objevil de Funès díky svému synovi Patrickovi. Herec pak spolu s Jeanem Halainem pracoval na adaptaci. Dokonce trval na tom, aby ve filmu zůstala právě slavná „plynatá“ scéna, přestože mu režisér Yves Robert doporučoval ji vynechat.
Poslední setkání starých filmových kumpánů
Zelňačka byla zároveň čtrnáctým a posledním filmem, v němž se spolu objevili Louis de Funès a Jean Carmet. Jejich společná filmová historie přitom začala už v roce 1949. De Funès se zde navíc znovu setkal s Claude Gensac, svou slavnou filmovou manželkou z řady dalších komedií, například z Oscara nebo Hibernata.
Když Zelňačka v prosinci 1981 dorazila do kin, kritici ji nepřijali právě nadšeně. Jak později připomnělo AlloCiné, dobová kritika byla z velké části negativní.
Diváci ale film přijali podstatně lépe. Přes tři miliony francouzských návštěvníků ukázaly, že de Funèsův humor měl stále obrovskou sílu. A postupem času se ze Zelňačky stal kultovní film, který si své příznivce nachází i u dalších generací.