Článek
Když v roce 1987 přišla do kin hudební komedie Discopříběh, valily se na ni statisíce diváků. A z takového Rudolfa Hrušínského nejmladšího, v té době studenta pražské konzervatoře, udělala role puberťáka Jirky hvězdu. Nejen z něho, postava jeho ovdovělého táty se pro Ladislava Potměšila stala také kultovní, stejně jako pro Jaroslavu Stránskou role kadeřnice Jitky.
Poměrně jednoduchý příběh kominického učně, co se poflakuje po sídlišti a diskotékách s partou a dává zabrat tátovi, jenž je na výchovu synka sám, měl nejrůznější akční a davové scény. Protože se natáčel v Plzni, můžou diváci Televize Seznam 8. ledna od 20.10 posoudit, co se ve městě za tu dobu změnilo.
Vstřícná radnice
O vzpomínku na natáčení Discopříběhu jsme požádali režiséra Jaroslava Soukupa. „Mám jen ty nejlepší, jaké můžou být. Celý jsem ho totiž natáčel ve své rodné Plzni a tehdejší vedení města, všichni z radnice nám vyšli absolutně vstříc. Ve všem, protože jsme blokovali dopravu, na náměstí téměř osm tisíc lidí a podobné věci. Takže skutečně vzpomínám v dobrém.“
Diskotéková rebelie možná znamená pro Plzeňáky nostalgický návrat do 80. let. Třeba na páteřní třídu v jejich městě, někdejší Moskevskou ulici.
„Potřebovali jsme, aby kluci s holkami tancovali mezi kolonou automobilů. Škodováci končili v práci ve dvě hodiny, nasedali do trolejbusů a svých aut a jeli domů. Moskevská třída byla v podstatě hlavní průjezdná. A my jsme ji dole u hlavního nádraží zablokovali a čekali jsme asi čtvrt hodiny, až se všechna ta auta naštosují do dálky, dobrý kilometr. Teprve pak jsme začali točit záběry, jak tancují mezi automobily,“ řekl Televizi Seznam Soukup (79).
Óda na město piva
Takovou zácpu filmaři uměle způsobili zhruba na půl hodiny. „Podařilo se nám to natočit celkem rychle a bez problémů, ale pak, když jsme pustili ta auta, tak někteří řidiči nám hrozili. Ale jiní z okénka mávali. Cokoliv jsme v Plzni chtěli, vymysleli si, to jsme dostali. Prostě to bylo jedno z nejúžasnějších natáčení, které jsem ve své kariéře zažil. Plzni a tehdejšímu vedení radnice patří můj dík.“
Režisér Jaroslav Soukup realisticky uvažuje. „Řeknu vám upřímně, že dneska už by se nedaly takové scény natočit, absolutně ne. Možná nějaká hollywoodská produkce za těžký prachy. I tak mám pochyby. Filmovalo se v létě 1986, koncem července a začátkem srpna, lehce pak do září, všechno se odehrávalo v Plzni a vše probíhalo opravdu hladce.“
Propuštění vězni hatili filmování
Tvůrce nešetří superlativy, ovšem na film, který byl pokračováním a vznikal o pět let později, na Discopříběh 2, už v dobrém nevzpomíná.
„To bylo v dubnu 1991 a úplně jiné natáčení, špatné. Prezident Havel propustil vězně ze všech věznic a my potřebovali třeba točit na náměstí a tihle propuštění se ožrali a potloukali se všude. Schválně nám lezli do záběru, sice tam byli příslušníci Veřejné bezpečnosti, ale báli se zasáhnout. Šlo o přesný opak, o jedno z mých nejhorších natáčení, co jsem zažil,“ vypráví Jaroslav Soukup.
„Změní se systém, režim a pochopitelně někomu to vyhovuje, jako třeba propuštěným vězňům, někomu ne, protože pořádek nebyl, nic neplatilo. Discopříběh 2 se dotočil opravdu se zatnutými zuby. Z toho je vidět, co udělá doba, když se točí úspěšný film v pohodě a pak jeho pokračování, což bylo hororové natáčení.“
