Zlatého slavíka mu předali u záchodků v hospodě. Petr Novák kašlal na peníze, snídal vodku, večeřel pivo

Táhlo ho to k herectví, pokoušel se o přijetí na DAMU, ale nevzali ho. K divadlu se nakonec stejně dostal, začal hned ve Zlaté kapličce. Jako kulisák.

Pak účinkoval dvě sezony v experimentálním zájezdním divadelním studiu Maringotka vedeném Zuzanou Kočovou. Tam se nejenom hrálo, ale taky hodně zpívalo. A to byla jeho parketa. Petr Novák (†51) měl příležitost pracovat na vyladění hlasového projevu, který ho později odlišil od ostatních interpretů a spoluvytvářel jeho popularitu.

Měl ale štěstí i na lidi kolem sebe. Tím nejdůležitějším byl v počátcích kariéry textař Ivo Plicka, jinak také kamarád z dětství a parťák mnoha klukovských rošťáren. Byli i sousedy z vinohradského činžáku, který se stal Petrovým rodným domem. Přišel na svět před 80 roky, 6. září 1945.

Ivo napsal slova k prvnímu Petrovu velkému hitu Já budu chodit po špičkách. Zavři pusu a jdi spát, zpívá se v ní mimo jiné. Plicka později vysvětlil, že to je autobiografický úryvek. Jako upovídanému chlapci mu to prý říkávala maminka.

Novák se jako autor hudby nenechal zahanbit, píseň nahrál 5. června 1967 v dejvickém studiu Supraphonu se skupinou Flamengo, poslal ji hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému, ten ji pustil ve svém slavném rozhlasovém pořadu Houpačka, a byla z toho velká sláva.

Jenže nebyl z těch, kteří by se dokázali bezstarostně pohupovat na jejích vlnách, užívat si přízeň publika a odvádět z toho desátek v podobě pochlebování mocným. Takže když téhož roku vydal další přelomovou nahrávku, Náhrobní kámen a získal za ni Zlatého slavíka jako za Píseň roku (což tehdy byla samostatná kategorie), nepřebíral ji na oficiálním vyhlášení.

Tam ho totiž organizátoři nepustili. Nestanul tak po boku Waldemara Matušky a Evy Pilarové, vítězů hlavních kategorií. „Cenu přebíral u záchodků v blízké restauraci,“ připomněl nedávno na Dvojce Českého rozhlasu hudební publicista z deníku Právo Jaroslav Špulák.

Na Bratislavské lyře 1969, rok po ruské okupaci Československa, zpíval píseň úplně jiného ražení. Součástí aranžmá songu s názvem Den štěstí byla i střelba ze zbraní všech kalibrů jako připomínka obětí vpádu „bratrských vojsk“. Píseň věnoval Janu Palachovi, který se coby lidská pochodeň pokusil o protest proti velmocenské zvůli. Společně s diváky za něj ale nejdřív držel minutu ticha.

O pár dnů později pak v Lucerně odehrál celý koncert jako poctu všem obětem invaze. Až později historici spočítali, že jich bylo celkem 137. Sice nenásledoval okamžitý a úplný zákaz činnosti, normalizace teprve plíživě začínala, ale zpívat mohl čím dál míň.

Nesměl se například objevit v televizi. Dík za to, že se po létech dostal na obrazovku, patří dvojici Šíp a Uhlíř. Jejich Hitšaráda začala roku 1978 dávat příležitost interpretům, jako byl Novák, ale třeba i Miki Volek či Michael Kocáb.

Další ránu pro Petra představovala emigrace Iva Plicky v roce 1973. Usadil se na Floridě a spolupráce tak skončila. Zpěvák však v práci pokračoval. Zahrál si v několika představeních divadla Semafor. Měl i hlavní podíl na projektu rockové opery Kráska a zvíře, ta ale na desce vyšla až v roce 1976. Roku 1974 při návratu z koncertu měl totiž těžkou autonehodu, při níž málem přišel o nohu.

V 80. letech následovaly další monotematické projekty, jako Zpověď nebo Memento. Petr Novák se propracoval od bigbítu skoro až k šansonu. Jaroslav Špulák v Českém rozhlase vzpomínal mimo jiné na to, jak ho viděl poprvé naživo. Bylo to v roce 1985 v Karlových Varech. „Zpíval nesmírně procítěně, chvílemi vleže, dotýkal se diváků v první řadě,“ popisoval.

Často přitom hrál zadarmo. Ne, charitativní koncerty tehdy ještě nefrčely. Když ale nepřišlo dost lidí, nevzal si honorář. Plicka tvrdil, že vyloženě kašlal na peníze. Dokázal to i ve chvíli, kdy prodával chatu. Transakci svěřil prostředníkovi, prodej se zdárně uskutečnil, on ale peníze nikdy nedostal. Neřešil to.

V roce 1982 se seznámil s herečkou Evou Jakoubkovou (†53). Na první pohled se do ní zamiloval a hned na svém příštím koncertě, na který ji pozval, to veřejně ventiloval. A to i přes to, že na něj nedorazila včas. „Promiňte, ale od této chvíle zpívám jen pro dívku, která právě přišla, protože ji miluju,“ řekl všem v sále.

O dva roky později se konala svatba. Zelenooká kráska v té době natáčela seriál Synové a dcery Jakuba skláře. Sice se před oddávajícím nedohodli na užívání společného příjmení, společného koníčka ale už v té době měli: Bylo jím pití. Po hospodách trávili před svatbou i po ní spoustu času a u sodovky rozhodně nevysedávali.

Všední den muzikanta popisoval kolega Karel Kahovec takto: „Jeho první kroky po probuzení zpravidla vedly do hospody, kde trávil celý den. Ta hospoda byla takový jeho obývák. Přišel tam v půl jedenácté, sedl si, vzal si noviny, malé pivo, pak mávl rukou, na stole se objevilo šampáňo a už to jelo.“

Zatímco kapela si na koncertní šňůře dávala k snídani hemenex, on si poručil dvě vodky. K večeři mu prý stačila krabička sardinek. Při výšce 190 centimetrů vážil plus mínus 60 kilo. „V hospodě si ke guláši objednal dva knedlíky. Zápolil s nimi dvě a půl hodiny, ale stačil mezitím vypít čtrnáct piv,“ líčil později bubeník Olympiku a výtvarník Jan Antonín Pacák (†65).

V 90. letech se Novák a Plicka pokusili obnovit někdejší úspěšnou spolupráci. Ivo napsal text písničky s pracovním názvem Na rozloučenou. Petr k ní zkomponoval hudbu a nadšeně mu zanechal na telefonním záznamníku vzkaz, že se píseň mimořádné povedla. Několik dnů poté, 19. srpna 1997, ale ve spánku zemřel a hudební part se nikdy nenašel.

Textař tedy požádal skladatele Vladimíra Zahradníčka, aby složil k písni hudbu a sám ji nazpíval pod názvem Píseň na rozloučenou, a to v české i anglické verzi.