Vražedná choroba ji nezabila, ale připravila o životní roli. Miriam Hynková (†77) vzala nevěrného manžela na milost

Víte, co je to poliomyelitida? Dobře, tak obrna. Ano, jedna z nemocí „vyhynulých“ podobně jako dinosauři. U praještěrů se dodnes přesně neví, co je poslalo do propadliště dějin, v případě obrny má jednoznačnou zásluhu očkování. Poslední velká epidemie této kdysi hrůzu nahánějící choroby u nás proběhla v roce 1957.

Nejhorší situace panovala v Praze. Během jediného roku se nakazilo na 3000 lidí, několik desítek jich nemoci podlehlo. Příčinou bylo především ochrnutí dýchacích svalů. Další přežili jen díky „železným plícím“, jak se tehdy říkalo umělé plicní ventilaci. Vakcíny se teprve vyvíjely…

Vražedný virus měl sice spadeno především na děti, nebyl však nijak vybíravý. Nakazila se jím i tehdy 24letá dcera lékaře a učitelky zpěvu Miriam Hynková. Zachránila ji jóga, respektive knížky o jogínském dýchání. To si naordinovala a dokázala se tak téměř úplně vyléčit. Zbytek života jí tuhle drsnou etapu připomínalo částečné ochrnutí nohy. To se ale naučila účinně skrývat.

Miriam se narodila 11. října 1933. Její otec, vyhledávaný zubař provozující praxi ve vlastním vinohradském činžáku, jí odmalička plnil každé přání. Ráda kreslila a recitovala, navštěvovala hodiny zpěvu i baletu a studovala na vybraných dívčích školách.

První herecké krůčky si vyzkoušela v amatérském divadle Máj, které sídlilo hned v sousedství. Přihlásila se na DAMU, ale nevzali ji. Zkusila tedy divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a uspěla. Ještě to stihla oznámit tatínkovi, který noc nato zemřel na záchvat mrtvice.

Po prvním ročníku nicméně otestovala přijímačky na uměleckou školu znovu a tentokrát uspěla. Možná i z úcty k otcově památce se ovšem po letech na „fildu“ vrátila a v roce 1987 zakončila studium doktorátem.

Před kamerou se poprvé objevila v absolventském filmu Václava Vorlíčka Direktiva, jímž budoucí slavný režisér zakončil roku 1955 svá studia na FAMU. Kvůli těžké nemoci pak ale přišla o další dvě role v běžných distribučních snímcích. První byla postava těhotné Lídy Sejkové v dnes už zapomenutém režijním debutu Jaroslava Balíka Bomba, druhou naopak nezapomenutelná Lada v Princezně se zlatou hvězdou na čele. Ta se mohla stát její životní rolí. V obou filmech ji nahradila stejná herečka, o dva roky mladší někdejší manekýna Marie Kyselková.

Po absolutoriu DAMU byla členkou Městských divadel pražských (1959–1962), Státního divadla v Brně (1962–1968) a až do odchodu na penzi Divadla E. F. Buriana (1968–1991).

Během zkoušek inscenace Příliš štědrý večer se v roce 1960 ocitla v hledáčku režiséra Evžena Sokolovského (+72). Nejen jako herečka, ale hlavně půvabná mladá žena. Známý proutník se do ní bláznivě zamiloval. Pro Miriam se Sokolovský stal v podstatě doživotní láskou, zatímco ona pro něj byla v pořadí třetí manželkou a nikoli poslední ženou, která jej okouzlila.

Rozhodně nepatřil k největším krasavcům ani v kontextu doby, dokázal však skvěle bavit společnost, měl originální vidění světa a velké umělecké ambice. To vše na Miriam působilo tak silně, že kvůli němu opustila angažmá a odešla do Brna, kde měl Sokolovský práci. Miriam nastoupila do Mahenovy činohry, už tehdy si však prošla s Evženem zatěžkávací zkouškou.

Po vážné autonehodě na křižovatce u Devíti křížů (to se ještě jezdilo z Prahy do moravské metropole „po staré“) měl poškozenou lebku, málem přišel o slezinu… Lékaři v brněnské nemocnici udělali, co mohli, ale pacient přesto tehdy ztratil vůli k životu a upadal do depresí. Miriam mu denně nosila kastrůlky s jídly, která odmítal, až jednoho dne přinesla nadívaná holoubata. Odmítl je jako obvykle, pacient na vedlejší posteli na ně ale chuť měl, a tak mu je Miriam nabídla. V ten okamžik to prý v Evženovi probudilo bojovnost. Jednak se mu nelíbilo, že mu ten člověk kouká po manželce, a navíc by mu měla podstrojovat? Holoubata snědl sám, vylíčil web vlasta.cz.

Ve druhé polovině 60. let začal Sokolovský spolupracovat s Národním divadlem v Praze a Československou televizí, takže v roce 1968 se rodina přestěhovala zpět do hlavního města. Hynková přijala nabídku angažmá v Divadle E. F. Buriana a vzápětí začala dostávat i nabídky z televize.

Jenže už přestávala být okouzlujícím děvčetem a byly to spíš role sekretářek, vrátných a dalších postav, navíc často v manželových dílech. On sám si jich nijak zvlášť nevážil. „Co točíš?“ ptával se ho básník a dramatik Ludvík Kundera (†90), když se občas setkali. „Ale – zas nějakou sr..ku,“ odpovídal pravidelně Sokolovský.

Jiné herečky byly v té době pro pana režiséra mnohem atraktivnější umělecky i eroticky. Například Eva Jakoubková (†53), zelenooká kráska o třicet let mladší než on, která v té době ještě studovala DAMU. Miriam kvůli ní opustil, ona později opustila jeho. Důvodem byla spíš domácí „Itálie“ než jiný muž. Po hereckých kolezích Iljovi Rackovi a Miloši Kopeckém každopádně zakotvila v ještě destruktivnějším vztahu se zpěvákem Petrem Novákem.

Jestli jste někdy četli román Medojedky Roberta Ruarka, bude vám každopádně závěr příběhu Miriam a Evžena připomínat story Aleca Barra a jeho podváděné ženy Amelie. Obě se dokázaly přenést přes traumatickou minulost a stát se na sklonku života svých „ex“ láskyplnými ošetřovatelkami chřadnoucích velikánů.

I česká herečka byla ke svému režisérovi velkorysá. Když už byl těžce nemocný a psychicky zlomený, vzala jej zpátky a postarala se o něj až do konce jeho života. Sokolovský zemřel v roce 1998. V té době už Miriam byla sama v důchodu. Odešla do něj v roce 1991.

Naposledy si zahrála v seriálu Život na zámku starou paní Mrázovou. Díky svým zkušenostem s obrnou pak ještě spolupracovala jako terapeutka s Jedličkovým ústavem. Zemřela před 15 roky, 2. prosince 2010 v Praze, ve věku 77 let.