Článek
„…ta barevně jaksi připomíná jistý vizuálně předmětný kontrapunkt z té známé paranoické kompozice famózního Salvátora Dali. Máte taky takový dojem, madam?“ Tuhle pekelnou repliku se musel naučit nazpaměť fasádník Petrtýl v podání Jana Libíčka předstírajícího ve filmu Světáci intelektuální hloubku před trojicí prostitutek (Iva Janžurová, Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová) předstírajících totéž.
Co nepředstíral, byla mrštnost, vzhledem k jeho korpulentní postavě naprosto neuvěřitelná. Schválně, zkuste přeskočit snožmo přes židli, aniž byste se přizabili… Libíček to před kamerou a režisérem Podskalským hravě zvládl. A to vážil kolem 150 kilo!
Dokázal vyjíst ledničku
Ve Zlíně, kde se 28. září roku 1931 narodil, hrával závodně házenou a věnoval se i akrobacii. Bez problémů prý zvládl hvězdu, čímž i v dospělosti udivoval herecké kolegy. Zároveň měl nepříznivou rodinnou anamnézu: Otec zemřel na rakovinu. Maminka během války při bombardování utrpěla psychický šok, z něhož se už nikdy nedostala. Zbytek života strávila v ústavech a svého syna mnohdy ani nepoznávala.
Přesto ale od dětství trpěl nadváhou a celkem pochopitelně si brzy „pořídil“ i cukrovku. „Jedl pořád, ale nejvíce v noci,“ líčil CNN Prima NEWS herec Jiří Krampol. „Když po představení přišel domů, byl schopný vyjíst celou ledničku. V podstatě kdykoliv jsem ho viděl, pokaždé měl něco v puse,“ popisoval Krampol.
Na DAMU přes večerní školu
Libíček se vyučil zámečníkem. Rok pracoval v Ostravském strojírenském podniku. Pak odešel do Prahy, kde si doplnil vzdělání tím, že složil maturitu na večerní škole. Nebylo to proto, aby se mohl stát v továrně mistrem, ale protože toužil studovat na DAMU a bez maturity to nešlo.
Z prestižní herecké školy ho ale po pěti semestrech studia vyloučili. Musel tedy na vojnu, kterou ovšem absolvoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Po návratu do civilu jezdil u Vesnického divadla se sídlem v Praze po hospodských sálech a podobných kulturních zřízeních. Spokojen s tím nebyl. Proto uvítal nabídku vrátit se do rodného Zlína. Přijal angažmá v Gottwaldově divadle pracujících.
Svůj filmový debut si odbyl v roce 1961 v Baronu Prášilovi, kde se však jen mihl na několik vteřin. První skutečnou rolí byla až postava fotografa ve filmu Každý den odvahu (1964). Začal vystupovat také jako konferenciér (dnes bychom řekli moderátor), a rychle tak získával popularitu.
Se ženami to neuměl
V lásce nikdy moc štěstí neměl. Byl stydlivý a se ženami to příliš neuměl. Největší problém pro něj bylo navazování kontaktu. Jeho vztahy většinou končily tak, že ho „nové děvče nastálo“ opustilo.
Během studií se třeba seznámil s temperamentní maďarskou zpěvačkou. „Slibovala mu, že když přijde na Štědrý večer, tak se o něj postará a perfektně mu uvaří, což se také stalo. Pak jsme se dozvěděli, že Jenda spořádal perfektní večeři, popil si vína a četl jí až do rána Dobrého vojáka Švejka,“ líčil v pořadu ČT Nevyjasněná úmrtí Libíčkův spolužák z DAMU Václav Vymětal.
Osudovou lásku našel až těsně před svými třicátými narozeninami, když se zamiloval do půvabné Zdeny. Vzal si ji za manželku a s ní vyženil i dvě nevlastní dcery, ke kterým se choval jako k vlastním. Byl prý ukázkovým otcem i manželem.
Mráčka neutopil, obětí se stal sám
Jeho poslední filmovou rolí byl vodník Alois Vodička ve Vorlíčkově komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Přesto, že film patří do zlatého fondu kinematografie, v roli jej vidělo jen pár lidí ze štábu, kteří měli možnost po každém natáčecím dnu shlédnout takzvané „denní práce“. Diváci znají postavu v podání Zdeňka Řehoře (†74). Libíček zvládl těch dnů osm, dalšího už se nedožil.
Kvůli cukrovce mu selhávaly ledviny. Prý by mu pomohlo vycévkování, to ale kategoricky odmítal. Stejně jako všechno, co nějak zavánělo medicínou. Z doktorů a bílých plášťů vůbec měl panickou hrůzu.
Popisy jeho posledních chvil se různí, v zásadě se ale odehrály nějak takto: Na vltavském břehu čekal na pramici s Jaromírem Hanzlíkem jako doktorem Mráčkem, aby ho konečně utopil. Vtom ale zkolaboval a spadl do řeky. „Měli jsme tam kaskadéry s motorovým člunem, ti k němu hned přispěchali a vytáhli ho z vody,“ líčil později režisér.
Popisoval, jak se ho lidé ze štábu pokoušeli křísit a jak hned přivolali záchranku. Jan se podle něj skutečně na chvilku probral. „Jenže jak nad sebou spatřil saniťáka v bílém plášti, propukla jeho panická hrůza, až přímo fobie z lékařů. Přestože utrpěl těžký kolaps, jak jsme se později dozvěděli, strach ho přiměl se z posledních sil zvednout a pokusil se utéct. Vyškubl se jim, ale udělal jen pár kroků, než zase v bezvědomí upadl. Naložili ho, ale cestou do špitálu zemřel,“ líčil Vorlíček.
Stalo se to právě před 50 lety, 24. května 1974. Libíčkovu roli bylo po jeho smrti třeba přeobsadit, Řehoř se jí zhostil skvěle a s úctou k předčasně zesnulému kolegovi .