Prokletí pěvecké ikony: Její tři osudoví muži spáchali sebevraždu

Zlověstné ticho v italském městě Sanremo náhle přeruší šramot, který navždy změní tvář francouzské hudební scény. Když světově proslulá francouzská šansoniérka Dalida (1933 – 1987) v lednu 1967 objeví bezvládné tělo svého tehdejšího partnera Luigiho Tenca s prostřeleným spánkem, netuší, že otevírá bránu do temného světa plného tragédií.

Její život se rázem změní v nekončící noční můru. Pokusy o cestu ven z ní ale vedou jen k dalším bolestným ztrátám. A skončí jejím vlastním fatálním rozhodnutím.

Světově proslulá francouzská šansoniérka Dalida čelí temnému prokletí, kdy hned tři její někdejší životní partneři postupně spáchali sebevraždu – první z nich Lucien Morisse, následně Luigi Tenco a po nich i Richard Chanfray (1940 – 1983). Psychickou zátěž a pocit temné samoty zpěvačka nakonec nevydrží a po předávkování léky v Paříži je následuje na onen svět.

Hrůzostrašný fakt, že hned tři muži po sobě spáchají sebevraždu, naplno vynikne právě nyní, kdy uplyne přesně 70 let od chvíle, kdy se v roce 1956 poprvé setká s Lucienem Morissem, čímž se roztočí nelítostné kolo osudu. Když ji okolí varuje před narůstající černou sérií, ona jen zničeně pronese: „Všechno, čeho se dotknu, se promění v prach a bolest.“

Ztráta milovaného Luigiho Tenca (1938 – 1967) uvrhne umělkyni do hluboké deprese. Tenco před svou smrtí sepíše dopis na rozloučenou, v němž svůj čin označí za protest proti porotě a publiku volícímu povrchní skladby, protože nesnese obrovské zklamání z vyřazení své písně z festivalu a obviní zkorumpovaný hudební systém.

Šokovaná veřejnost cituje jeho údajná poslední slova: „Miloval jsem publikum a zbytečně jsem vyhodil pět let života.“ Pouhý měsíc po této události se zdrcená zpěvačka pokusí v pařížském hotelu vzít život předávkováním barbituráty a upadne na devadesát hodin do hlubokého kómatu. Následkem kritického stavu dočasně ztratí řeč a kvůli špatnému prokrvení tkání na nohou musí podstoupit několik náročných chirurgických zákroků.

Ředitel rádia Europe 1 Lucien Morisse (1929 – 1970) objeví talentovanou umělkyni v roce 1956 a díky masivní propagaci chytlavého singlu Bambino, který oficiálně vyjde v roce 1956, z ní vytvoří obrovskou hvězdu. Když ji poprvé slyší zpívat ve studiích, její kolega producent nadšeně prohlásí: „Tato holka v sobě ukrývá sílu, která jednou ovládne celou Francii.“

Pár se po pětiletém vztahu vezme v dubnu 1961, čímž zpěvačka získá francouzské občanství. Manželství však vydrží jen několik měsíců, protože se Dalida zamiluje do malíře Jeana Sobieského. V září 1970 se její bývalý manžel Lucien Morisse zastřelí ve svém pařížském bytě (což je již druhá tragická sebevražda v jejím životě po Tencovi), k čemuž ho dožene hluboká osobní krize, dlouhodobé profesní neúspěchy, vyhasínající vliv v médiích a zdrcující pocit, že navždy ztratil svou životní múzu, což Dalidu, která s ním i po rozvodu udržuje přátelský kontakt, hluboce zasáhne.

Zatímco její soukromý život se hroutí pod tíhou tragédií, na hudebním poli sbírá jeden obrovský úspěch za druhým a dobývá nejen francouzské hitparády. Mezi její největší a nejznámější hity se řadí přelomový singl Bambino, taneční hitovka Gigi l'Amoroso, emotivní šanson Il venait d'avoir 18 ans nebo legendární skladba Mourir sur scène.

Během své fenomenální kariéry natočí více než tisícovku písní a vydá desítky gramofonových desek, které jí vynesou celosvětový prodej přesahující 140 milionů nosičů, získá desítky zlatých ocenění a zapíše se do srdcí milionů fanoušků napříč všemi kontinenty. Její hudební ředitel tehdy hodnotí nezastavitelný úspěch slovy: „Ona nezpívá jen písně, ona prožívá každé slovo tak, jako by to bylo naposledy.“

O tom, že se zrodila nová megahvězda, svědčí i fakt, že její song Bambino se udrží na čele francouzské hitparády neuvěřitelných 39 týdnů v řadě. Zatímco megahit Thriller od Michaela Jacksona byl na špici této hitparády jen pouhé čtyři týdny…

V letech 1972 až 1981 žije zpěvačka s Richardem Chanfrayem (1940 – 1983), který o sobě prohlašuje, že je nesmrtelný alchymista z osmnáctého století. Když se ho novináři ptají na jeho podivné eskapády a vztah s hvězdou, sebevědomě odpovídá: „Moje láska k ní překoná čas i samotnou smrt.“

Dva roky po jejich rozchodu se však Chanfray v červenci 1983 v Saint-Tropez otráví výfukovými plyny v autě společně se svou novou partnerkou, protože naprosto neunese bolestný rozchod s Dalidou, rychlý pád do společenského zapomnění, vyhasínající pozornost médií a trvalou ztrátu luxusního života po boku slavné ikony. Po této události (která představuje již třetí sebevraždu v její blízkosti) začnou média i široká veřejnost otevřeně mluvit o temném prokletí, protože hned tři její klíčoví životní partneři ukončí svůj život sebevraždou.

Tragické události zasáhnou i do okruhu jejích nejbližších přátel. V roce 1975 skočí z okna populární zpěvák Mike Brant (1947 – 1975), jemuž Dalida dříve vydatně pomohla v kariéře. Prý neunesl tíhu náhlé celosvětové slávy, psychické vyčerpání, rozpad osobního života a hluboké vnitřní démony. Když se k ní donese zpráva o jeho náhlém skonu, zdrceně do telefonu pláče: „Proč mě všichni opouštějí a odcházejí tou nejhorší možnou cestou?“

Na konci roku 1967 zpěvačka otěhotní s mladým italským studentem, avšak po podstoupení ilegálního potratu zůstane doživotně neplodná. Tento bolestný zážitek skrytě promítne do textu slavné písně Il venait d'avoir 18 ans. Od dětství navíc šilhá, a proto v roce 1985 podstoupí dvě náročné oční operace, aby jí ostrá světla reflektorů už dál nepůsobila fyzickou bolest.

I přes veškeré osobní peklo ji anketa časopisu Paris Match v roce 1982 zvolí druhou nejvlivnější ženou Francie hned po první dámě Danielle Mitterrand.

V roce 1986 přijme roli ve filmu Šestý den (1986), kde se nechá záměrně namaskovat jako stará unavená žena věrně odrážející její vnitřní stav. V dubnu 1987 připraví nový singl s názvem La magie des mots, jehož hudba je sice hotová, ale k natočení zpěvu už nedojde. Slavný hit Mourir sur scène sice pojednává o touze zemřít v záři reflektorů, avšak skutečnost přinese pravý opak – umělkyně odejde v naprosté samotě svého domu.

V noci na 3. května 1987 se v Paříži předávkuje barbituráty a zanechá po sobě stručný vzkaz: „Život je pro mě nesnesitelný. Odpusťte mi.“ Když její blízcí otevírají poslední dopis na rozloučenou, celému národu zanechává zadostiučinění: „Svět mě už dál nechápe, musím odejít.“ Její hrob na slavném pařížském hřbitově Montmartre zdobí socha v životní velikosti, u níž její fanoušci i dnes nechávají čerstvé květiny.

Když se ohlédneme za touto řetězovou tragédií, ukazuje se, že za zmařenými životy možná nestojí ani tak prokletí, jako spíše obrovská tíha osudu a křehkost. Francouzský spisovatel Albert Camus (1913 – 1960) ve svých myšlenkách trefně poznamenal: „Lidé mívají o sobě mínění podle toho, co prožili.“

Zatímco její sladkobolné písně dál rozeznívají sály celého světa, v jejím pařížském domě zůstane už jen prázdno. A otevřený zápisník na nočním stolku s nedokončenými texty. Chtěla je věnovat všem, kdo v životě ztratili naději, tak jako ona. Ale už to nestihne.