Přežil dva koncentráky, málem ho zastřelil americký pilot. Na ruskou okupaci si Jan Skopeček stěžoval přímo Břežněvovi

Když se o někom řekne, že vyčnívá, může to znamenat leccos. U herce Jana Skopečka (†94) se vysvětlení přímo vnucovalo. Měřil totiž 188 centimetrů a většinu mužů své generace spolehlivě převyšoval.

A neztratil se, ani když začali na divadelní prkna a před kamery nastupovat mladíci. Třeba takový Jiří Bartoška měřil 192 cm, u Jana Čenského uvádí většina pramenů 189. Pak se ovšem na obrazovkách objevil Roman Zach, kterého kameramani nedovedou zabrat jinak než z podhledu. Různé zdroje u něj uvádějí výšku 202–206 cm…

Jan Skopeček ale nepoutal pozornost zdaleka jen postavou. Narodil se před 100 lety, 19. září 1925, v Litoměřicích. Do jeho dospívání tvrdě zasáhla německá okupace. Ne že by se v Protektorátu Čechy a Morava nedalo dospívat, ale nesměli jste mít židovský původ, a to ani částečně. Honza měl židovskou maminku. A tak s ním arizátoři naložili jako s mnoha dalšími.

Nejdřív ho poslali na nucené práce do Německa. Vrátil se jako osmnáctiletý a už na něj čekal „povolávací rozkaz“ do koncentračního tábora Kleinstein v Horním Slezsku. Dne 16. října 1944 se dostavil na jízdárnu v Pohořelci. „Dva dny jsme tam čekali, pak nás odvezli do Kleinsteinu,“ zavzpomínal pro Paměť národa Skopeček. „I když to byl koncentrační tábor, panovaly tam mírnější podmínky. Hlídal nás wehrmacht, nikoli SS, jednalo se o starší pány, kteří prošli frontou,“ vysvětloval.

Zůstal tam do poloviny ledna dalšího roku, pak byl tábor rozpuštěn. Domů se každý vracel po vlastní ose a nebylo to vůbec snadné. Ani poté ovšem neměl Skopeček klid. Čekalo na něj předvolání do dalšího transportu, tentokrát do tábora v Osterode na území dnešního Saska-Anhaltska.

Cestou dostal vysokou horečku. Naštěstí s ním cestoval i herec Oldřich Nový, který měl s sebou lékárničku. Dal mu prášky a také svou deku. „Po příjezdu do Osterode mi zařídil teplou vodu, ve které jsem se umyl. Pravděpodobně mi zachránil život,“ nechal se slyšet Skopeček.

Nejprve pracovali v dolech, pak se přesunuli do nedaleké vesnice, kde stavěli úzkokolejnou dráhu. Jednoho dne nad nimi přeletěl americký pilot. Skopeček mu zamával, ale Američan si to špatně vyložil a začal po nich střílet. Těsně před definitivní porážkou, v dubnu 1945, pak Němci rozpustili i tenhle koncentrák.

Po návratu domů Jan Skopeček zjistil, že mu dva dny předtím zemřel otec. Ani s maminkou se už nikdy neshledal. Byla deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, odkud se už nevrátila.

I když se z něj stal sirotek, vystudoval nejdřív obchodní školu, protože tatínek by si to tak přál. Začal ale hrát i v divadle. Jeho úplně první a zaručeně nejkratší štací bylo nově vzniklé Lidové avantgardní divadlo v Brně. „Po čtrnácti dnech to divadlo rozpustili, protože ten ředitel byl stejnej fantasta, asi jako já. Neměl prachy a tak to rozpustil. On vzal věno své ženy a vyplatil herce,“ popisoval v České televizi.

V jihlavském působišti získal nejen první herecké zkušenosti, ale poznal i velkou lásku a pozdější celoživotní partnerku. Byla jí Věra Tichánková (†93), prožili spolu neuvěřitelných 66 let. V roce 1949 se vzali a odešli do Prahy, kde stáli u zrodu Městského a oblastního divadla Žižkov, na něž navázalo Divadlo S. K. Neumanna, dnešní Divadlo pod Palmovkou.

Hraní mu ale nestačilo. Snažil se na chodu divadla podílet i jinak. Během mnoha let jeho působení v tomto uskupení napsal hned několik divadelních her, které se v něm s úspěchem uváděly.

Jeho asi nejznámější rolí před kamerou je otec Potůček – nejprve v seriálu Tři chlapi v chalupě, pak ve dvou navazujících celovečerních filmech. Mladší generace si ho nejspíš pamatují ze série Troškových Kameňáků, ve kterých ztvárnil dědu Nováka. Kameňák byl také jediným filmem, ve kterém se manželé Jan Skopeček a Věra Tichánková za 60 let svých filmových kariér sešli.

Herec se celý život řídil rčením „Co na srdci, to na jazyku“. V roce 1968 se tak veřejně postavil na odpor proti okupaci Československa sovětskými vojsky. Výsledkem byl několikaletý zákaz hraní v divadle. Nelenil a napsal o tom dopis tomu, kdo k nám „spřátelená vojska“ poslal – tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi. Odpověď samozřejmě nedostal. A když pak po listopadovém převratu v roce 1989 vyšly takzvané Cibulkovy seznamy čerpající z archivů StB, byl Skopeček doslova v šoku.

V databázi Státní bezpečnosti byl evidován jako agent s krycím jménem Franta. Skopeček však trval na tom, že žádnou spolupráci s StB nepodepsal a že nikdy nikoho neudával. Sice za ním asi čtyřikrát do roka chodili, kladli mu však pouze otázky týkající se divadla. A tak ho prý ani nenapadlo, že bude někde evidován. Zapomněl ovšem na to, že i jinak všemocní estébáci musejí nějak vykazovat činnost, aby dostali prémie. Tak zřejmě vznikla složka, o které nevěděl.

I když pak jako mnozí další vyhrál soud, ze seznamů byl vyškrtnut a jeho jméno bylo očištěno, nálepky udavače se už nikdy nezbavil. V pokročilém věku si ale našel i jinou zálibu, která ho naplňovala. Bylo mu sedmdesát let, když začal skládat písňové texty ve spolupráci s hudebníkem Davidem Laštovkou. Ten je zhudebnil a nazpíval. U příležitosti hercových devadesátých narozenin vyšlo CD nazvané Skopečkoviny.

V roce 2010 mu zemřela vnučka Natálka, které bylo pouhých 37 let. Lékaři jí o rok dříve našli tumor na mozku, bohužel jí však už nedokázali pomoct… „Bylo to velmi rychlé. Přišlo se na to pozdě, a tak nemoc postupovala ráz na ráz,“ vzpomínal herec. Natálka žila se svou matkou ve Francii. Za prarodiči do Česka pravidelně každý rok jezdila na návštěvu, a tak se s ní stihli ještě rozloučit.

„Dva dny po posledním návratu domů z Prahy zemřela. Je pochována v Lyonu, tam se za ní asi už těžko vypravíme,“ posteskl si po její smrti Skopeček. Smrt Natálky byla pro všechny o to bolestivější, že po ní zůstaly dvě malé děti, jeho pravnoučata. A co více, jenom pár let poté, v roce 2014, zesnula Skopečkova manželka Věra, kterou herec přežil o pouhých šest let.

Po její smrti dožíval v domově seniorů Slunečnice. Tam také 27. července 2020 zemřel. Přál si být rozptýlen na Bílé skále v pražské Libni, tedy kousek od milovaného divadla.