Past StB a hrozba šibenice: Jiřině Štěpničkové přitížila i role Johanky z Arku, po amnestii měla prodávat chlebíčky

Byla prvorepublikovou filmovou hvězdou, ale podařilo se jí přečkat protektorátní časy, aniž by si zadala s okupanty nebo domácími kolaboranty. Na rozdíl od jiných českých hereček se neobjevila v žádném německém filmu a když už to jednou vypadalo, že obsazení neunikne, předstírala zranění a nechala si operovat zcela zdravé koleno.

Jako zázrakem se jí i za časů další diktatury, po takzvaném Vítězném únoru 1948, dařilo lavírovat a nezadat si s režimem. I když se její domovskou scénou stalo Divadlo Československé armády, počínala si tak, že nebylo, jak ji zdiskreditovat. A že estébákům ležela pěkně v žaludku. Podobně, jako o pár let dříve jejich předchůdcům z Geheime Staatspolizei.

Tak na ni připravili past. Podvržený dopis ji pod příslibem atraktivní práce v zahraničí zlákal k pokusu emigrovat. Stejně tak podvržený byl i převaděč, který ji i se čtyřletým synem Jirkou a skupinkou dalších „kopečkářů“ doprovodil k německým hranicím. Odtud už měli snadno přeběhnout územím nikoho k západním sousedům a také ke svobodě. Jenže to území bedlivě střežili pohraničníci se samopaly.

Zadrželi ji a putovala rovnou do vazby v Bartolomějské ulici, kde čekala několik měsíců na soud. Aby Jiřina Štěpničková (†73) nějak přečkala nekonečné týdny čekání a výslechů, opakovala si texty všech svých rolí.

Když se na sklonku roku 1952 chystal soudní proces, nutilo vedení divadla celý ansámbl k podpisu prohlášení, které pro ni požadovalo trest smrti. Většina kolegyň a kolegů svou parafu připojila, někteří - nebo spíš některé – dokonce velmi ochotně.

Přesto soud nakonec „vůli lidu“ nevyhověl, i když pamflet vzal v úvahu coby přitěžující materiál. Stejně tak ale Štěpničkové nepomohla jedna z jejích rolí, Johanka z Arku. Ta totiž na jevišti mimo jiné deklamuje, že „od západu se zvedá příznivý vítr“. Záškodnická činnost jako vyšitá…

Většinu 50. let prožila ve věznici v Pardubicích mezi stovkami zlodějek, prostitutek, ale i „politických“. Jiné to zlomilo, ona však uplatnila svou přirozenou autoritu a za mřížemi začala organizovat odpor. Byl namířen proti jedné z dozorkyň, která odsouzené ponižovala a bila. Co by mohlo vypadat jako gesto bez šance na úspěch vedlo nakonec k přeložení bachařky.

Štěpničková totiž vyhecovala spoluvězenkyně, aby začaly držet hladovku. Nepovolily. Copak to, ona však dokázala zaujmout ostatní i recitací veršů Jiřího Wolkera nebo Jaroslava Seiferta a dokonce s nimi zinscenovala malé divadelní představení.

Mezitím za ni zkoušeli orodovat kolegové, kteří pro ni trest smrti nepožadovali. Osobnosti jako Zdeněk Štěpánek, Jiří Trnka, Jaroslav Marvan nebo Dana Medřická několikrát žádaly písemně i při osobních setkáních s prezidentem Antonínem Zápotockým její propuštění nebo alespoň zmírnění trestu. Na svobodu se ale stejně dostala až v roce 1960 po amnestii pro část politických vězňů. Vyhlásil ji nástupce „Tondy Zápotondy“ Antonín Novotný. Propuštěny jich byly tisíce, mezi jinými i další budoucí prezident, tehdy ještě také mukl, Gustáv Husák.

Byla herečkou, která excelovala v Osvobozeném divadle po boku Voskovce a Wericha, pak si s drzostí mládí řekla o angažmá v Národním a skutečně je získala, aby se díky své skvělé filmové Maryše stala na roky nejobsazovanější představitelkou venkovských hrdinek ve filmech barrandovské produkce.

Po propuštění z kriminálu dostala jinou „skvělou“ nabídku: Jako bufetářka měla prodávat chlebíčky a limonády. Odmítla. Nebyla zvyklá zacházet s penězi a bála se, že při první chybě by putovala zpátky do vězení, propuštěna byla totiž se čtyřletou podmínkou.

Na pražská divadla nemohla ani pomyslet. Nakonec získala angažmá na Kladně, ovšem v souboru zpěvohry. To vlastně nebyl problém, ke zpěvu měla vždycky blízko, chtěla jej dokonce studovat na konzervatoři. Jenže zrovna začala mutovat, takže ji vzali na dramatické oddělení.

Vedení kladenského divadla si naštěstí bylo vědomo, jak kvalitní herečku získalo, a tak na repertoár začalo zařazovat i tituly, ve kterých měla důstojný prostor pro činoherní herectví. V roce 1962 se její domovskou scénou stalo Realistické divadlo, kde pak působila až do smrti. K letům prožitým ve vězení se nevracela a s nadsázkou nazývala tento pobyt rekreací. S nástupem „pražského jara“ v roce 1968 přišla vlna rehabilitací a Jiřina Štěpničková se dočkala očištění svého jména. Ve stejném roce pak získala titul zasloužilá umělkyně.

Na plakátech a v programu se však nejdřív jméno Štěpničková nesmělo objevit. Musela používat příjmení manžela, hrála tedy jako Jiřina Samcová. S otcem svého syna Jiřího Štěpničky, malířem Janem Samcem, se seznámili při lyžování a malý Jirka se narodil v dubnu 1947 v Londýně, kam Štěpničková odjela na studijní pobyt. Zajímalo ji, jak angličtí divadelníci zpracovávají dílo Williama Shakespeara. Tehdy to ještě bylo legální, ne trestné.

Rodinné kořeny měla Jiřina Štěpničková na Vysočině, ona sama se však narodila 3. dubna 1912 v Praze. Vyrůstala spolu se starší sestrou Marií na Letné a od mala měla hodně klukovské zájmy, tatínek jí dokonce říkal Jirko.

Studium herectví před ním úspěšně tajila až do chvíle, kdy začala účinkovat v Osvobozeném divadle a v novinách vyšlo několik pochvalných recenzí jejích výkonů. Zvolenou životní dráhu si před otcem obhájila a on ji vzal na milost.

Své pozdější lásky potkávala v hereckém prostředí. Měla románek se svým častým filmovým partnerem Gustavem Nezvalem a chodila také s Ladislavem Peškem.

Po amnestii a divadelním comebacku se znovu dostala i k filmové práci. Režiséři Vávra nebo Menzel využili její trpkou osobní zkušenost, když jí svěřili role nespravedlivě stíhaných žen ve snímcích Kladivo na čarodějnice a Skřivánci na niti. Hodně příležitostí dala Jiřině Štěpničkové i televize, její poslední výraznou rolí byla pomstychtivá žebračka Baba milionová v adaptaci Povídek malostranských. Symbolicky se tak před kamerou naposledy sešla se svou někdejší láskou Ladislavem Peškem.

Víc než 10 let Jiřina Štěpničková bojovala s rakovinou. Mimo divadlo neměla skoro žádné přátele a sporadické kontakty měla i se synem Jiřím. Toho úřady po matčině zatčení umístily nejprve do polepšovny, po půl roce byl pak svěřen do péče otce, se kterým žil v Karlových Varech. „Maminka mě dostala jako třináctiletého,“ připomněl Jiří Štěpnička v pořadu 7 pádů Honzy Dědka.

V létě 1985 ještě prožila hezké chvíle na chatě, kam ráda jezdila, po návratu do Prahy však přišlo prudké zhoršení zdravotního stavu a 5. září téhož roku, tedy před 40 roky, zhoubné nemoci podlehla.