Článek
Dovedete si představit, že by barového klavíristu a alkoholika Káru hrál v Ikarově pádu někdo jiný, než geniální Vladimír Menšík? Vůbec to tak ale nemuselo být. Tehdejší šéf zábavy na Kavčích horách Vladimír Dvořák nechtěl o takovém obsazení ani slyšet.
Menšíka samozřejmě respektoval jako komika, žádný televizní Silvestr by se bez něj neobešel, ale dramatická role? Scenárista Jiří Hubač (†82) a režisér František Filip (†90) to ale viděli jinak a nedali mu pokoj, dokud jejich návrh neodkýval. Dnes už víme, že právě tenhle „nepatrný detail“ udělal z inscenace nesmrtelné dílo.
Nepatřil mezi režisérské despoty přesvědčené o tom, že lidé (tedy hlavně herci) podávají nejlepší výkony pod tlakem. Představitelům postav ve svých dílech naopak dával tolik prostoru pro jejich práci, kolik mohl, a vytvářel jim podmínky, o jakých se jim při spolupráci s jinými tvůrci ani nesnilo. Platil za „nejlaskavějšího režiséra“ a všichni s ním chtěli pracovat.
Než se ale propracoval k natáčení s hereckými hvězdami, režíroval i opravdová dřeva. V roce 1960 totiž vytvořil pro Československou televizi pětidílný loutkový seriál podle předlohy Ondřeje Sekory Ferda mravenec. Hlas Ferdovi, Pytlíkovi a dalším ovšem propůjčily herecké hvězdy jako Vlastimil Brodský nebo Karel Höger.
Vylidnil ulice
František Filip se narodil před 95 lety, 26. prosince 1930 v Písku. K filmu se dostal přes dětské divadlo, takže studium oboru režie na pražské FAMU zahájil až ve svých dvaceti letech. V té době se začal rodit úplně nový fenomén, televize. V roce 1953 ještě vysílala pokusně, o dva roky později začalo vysílání pravidelné. A Filip patřil k jejím prvním stálým spolupracovníkům.
I když natočil i několik vynikajících celovečerních filmů – třeba Utrpení mladého Boháčka s Pavlem Landovským -, televizní historie by bez něj nebyla tím, čím je. Pomáhal totiž definovat nejteleviznější z televizních formátů, seriál.
Patřil k týmu režisérů, kteří na obrazovky přivedli jeden z prvních (a na dlouho nejúspěšnějších) seriálů Tři chlapi v chalupě. Vysílal se v letech 1961 až 1963 a měl 18 dílů. Hlavním autorem byl Jaroslav Dietl, některé díly napsal Jiří Hubač. Lubomír Lipský, Jan Skopeček a Ladislav Trojan tu vytvořili nezapomenutelnou trojici dědečka, otce a syna Potůčkových z Ouplavic.
Seriál byl ve své době fenoménem, kterým žila téměř celá republika, hlavní představitelé se těšili obrovské popularitě a v době vysílání spolehlivě vylidnil ulice. Vysílalo se mimochodem živě.
Označkoval si ho lev
Později přidal další kousky, které dnes patří do zlatého fondu televizní tvorby. Třeba F. L. Věka, Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům, Chalupáře nebo Cirkus Humberto.
Ten vznikal v mezinárodní koprodukci a Filip na natáčení vzpomínal v jednom ze svých posledních rozhovorů: „Pro mě to byl strašný záhul a nekecám, že jsem se nestačil za den ani napít vody. Aby se to stihlo, dělali jsme na tom se třemi českými produkčními štáby a jedním německým. Jeden se staral o samotné natáčení, druhý zařizoval dopředu exteriéry, protože se filmovalo hodně v zahraničí, i u moře. A další už mezitím připravoval plán na příští měsíce.“
Jednou prý nepříjemně překvapil manželku. „Když dáte lvovi novou klec, kterou nezná, je to pro něj cizí prostředí. Potřebuje si ji označkovat. Jednou si označkoval i mě, pěkně odshora až dolů. A já tak přišel domů. Na natáčení nebyl čas se umýt a převléknout,“ vzpomínal na odvrácenou stranu režisérské práce.
Kinoautomat u vypínačů
Pro tehdejší Československou televizi režíroval na 600 dramatických, hudebních a zábavných pořadů. Jako první přivedl na televizní obrazovky i seriál, jehož děj mohli diváci v přímém přenosu ovlivňovat. Byly to Rozpaky kuchaře Svatopluka. Nápad sice nebyl úplně původní, předcházel mu Kinoautomat Radůze Činčery, představený roku 1967 na světové výstavě EXPO '67 v Montrealu, televize mu ale vdechla nový život.
Původně totiž lidé v kinosále mačkali tlačítka tak, jak se podle nich měl příběh dál rozvíjet. Byly jich maximálně stovky, zatímco u obrazovek se na každé další pokračování příběhů Svatopluka Kuřátka v podání Josefa Dvořáka těšily miliony diváků. Děj ovlivňovali tím, že doma rozsvěceli nebo zhasínali světlo, což vyhodnocoval centrální energetický dispečink a informoval o tom režii.
Na schůze neměl čas
Měl štěstí i v tom, že se mu podařilo vyhnout se tehdy pro špičkové tvůrčí pracovníky téměř povinnému členství v KSČ. „Lákali mě do strany, ale já jsem tam nikdy nevlezl, i když to byl hendikep. Když mi nabízeli přihlášku do KSČ, vždy jsem to převedl do srandy. Říkal jsem jim: ‚Prosím vás, to bych jako komunista musel taky chodit na schůze? Vždyť vy přece víte, že jdu z jednoho natáčení do druhého, takže bych na ně neměl čas.‘ Díky tomu jsem všechny ty těžké doby přežil,“ popisoval později své úspěšné kličkování.
Vyhnul se tak zároveň normalizačním čistkám, které znamenaly zákaz činnosti pro spoustu do té doby úspěšných osobností z kulturní obce. Nechybělo ale mnoho, a v samých začátcích ruské okupace Československa byl odhalen jako „kontrarevolucionář“. Tehdy se totiž natáčely Sňatky z rozumu a filmový materiál se vozil na zpracování do laboratoří. Při tom bylo mimo jiné potřeba dostat se z jednoho vltavského břehu na druhý.
Jenže mosty střežili okupanti s tanky a každého kontrolovali. „Kdyby přišli na filmovou surovinu, tak by nám ji jako kontrarevolucionářům okamžitě vzali,“ popisoval režisér. Materiál se tedy převážel na pramičkách, které v klidnějších časech sloužily k romantickým výletům.
Těžký život novinářů
Během druhé covidové vlny onemocněl i on. Bylo mu už 90 a jeho nemoc měla těžký průběh. S oboustranným zápalem plic musel být převezen do nemocnice. Tam také 9. ledna 2021 zemřel. Byla to sobota a nekrology přinesla ještě to odpoledne jako první internetová média.
V redakcích tištěných periodik se připravovaly vzpomínkové články pro nadcházející vydání. Deník Aha! chtěl získat ještě vyjádření vdovy, paní Filipové. Ta měla za sebou boj s rakovinou a do poslední chvíle vitální manžel byl pro ni velkou oporou.
„Manžel je na tom opravdu hodně špatně, je s tím virem v nemocnici, má těžký oboustranný zápal plic,“ uslyšela redaktorka v telefonu. Naštěstí dřív, než stačila začít kondolovat…
