Okouzlil svět, ale ubližoval svým nejbližším: Legendární šansoniér a herec skrýval děsivá tajemství

Objektivy dotěrných paparazzi v srpnu 1960 neúprosně míří na zamčené dveře luxusního hotelového apartmánu v Beverly Hills. V něm se před skandálem ukrývá Yves Montand (1921 – 1991) a Marilyn Monroe (1926 – 1962). Slavnému šansoniérovi a herci s toskánskými kořeny je stejně jako božské Marilyn naprosto jasné, že venku právě propuká mediální peklo.

Marilyn se na něj zkoumavě dívá, prsty si nervózně pohrává s okrajem sklenice a tiše šeptá: „Měli bychom utéct, než nás obklíčí novináři a celé to praskne.“ Yves však zůstává ledově klidný, lehce se usměje a odpovídá: „Ať si křičí, nikdo nám teď nemůže nic dokázat.“ Netuší však, že tento zakázaný románek nezničí jen jejich vlastní pověsti, ale především jejich nejbližší.

Tato celosvětově mediálně sledovaná aféra přitom začíná o mnoho let dříve zcela nevinně. V srpnu 1949 v proslulé provensálské kavárně La Colombe d'Or v Saint-Paul-de-Vence se poprvé setkávají Yves Montand a Simone Signoret (1921 – 1985). Zatímco Yves sklízí ovace jako všestranný bavič, zpěvák a tanečník, Simone už tehdy okouzluje diváky coby talentovaná a charismatická filmová herečka. Simone je v té době sice vdaná, ale kvůli Montandovi záhy opustí manžela. „Když jsem ho uviděla, věděla jsem, že svět už nikdy nebude stejný,“ svěřuje se později přátelům.

Po dvou letech od jejich prvního setkání, přesně 22. prosince 1951, na stejném místě – v romantickém prostředí Saint-Paul-de-Vence – Simone po boku slavného šansoniéra stane před oltářem a uzavřou sňatek. Je tehdy na vrcholu slávy, žádaná předními evropskými režiséry a obdivovaná kritikou za své strhující herecké výkony ve filmech jako Zlatá přilba (1952), Místo nahoře (1959) či Diaboliques (1954), avšak po svatbě omezí své filmové projekty, aby mohla doprovázet Yvese na turné a pečovat o jejich domov.

Málokdo si ale uvědomuje, jak hluboko sahají kořeny muže, jehož Simone tak oddaně následuje. Vzpomínka na domov totiž Yvese (vlastním jménem Iva Liviho) provází už od nejútlejšího dětství a skrývá se dokonce v samotném původu jeho uměleckého pseudonymu. Jméno „Yves Montand“ vzniklo z volání jeho matky, která na něj v dětství z okna křičí toskánským dialektem: „Ivo, monta!“ tedy: „Ivo, pojď nahoru!“.

Malý chlapec opouští v roce 1923 rodnou Itálii; celá rodina prchá před fašistickým režimem Benita Mussoliniho. Nový domov ve Francii formuje jeho uměleckou duši, jež záhy dobývá divadelní prkna a koncertní sály.

Než se z něj stává mezinárodní hvězda filmového plátna a hudebních scén, projde si drsnou cestu od dělnických profesí až po marseillské kabarety. Své pěvecké nadání rozvíjí v bouřlivých válečných letech, kdy okouzluje posluchače osobitým šarmem a podmanivým hlasem.

Zlom v kariéře přichází ve chvíli, kdy si jeho talentu všímá legendární Edith Piaf (1915 – 1963). Ta ho bere pod své křídlo, učí ho jevištní disciplíně a při pohledu na jeho první úspěchy nadšeně prohlásí: „Z toho kluka jednou bude velká hvězda francouzské scény.“ Otevírá mu tak dveře do velkého světa francouzského šansonu. Zanedlouho oslnivý úspěch překračuje hudební kluby. Montand dobývá i filmové diváky, u nichž sklízí triumfy v dramatických i komediálních rolích, třeba ve snímcích Mzda strachu (1953), Divoch (1975) a Manon od pramene (1986). Za svůj život jich stihne natočit více než šedesát.

Uměleckou dráhu slavného páru formovaly i silné politické postoje, kterými v Evropě platili za ikony levicové inteligence. V roce 1956 absolvovali triumfální hudební a divadelní turné po Sovětském svazu. Zatímco sovětský tisk a agentura TASS je oslavovaly jako uvědomělé hrdiny pracující třídy, západní média jejich angažovanost komentovala s obavami. Po návratu z Moskvy navíc čelili doma ostré kritice od konzervativních intelektuálů, kteří je vinili z naivity a legitimizace totality.

Rok 1968 však přinesl radikální zlom. Sovětská invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa otevřela oběma umělcům oči. Yves komunistickou ideologii veřejně zavrhl, rozešel se se stranickými špičkami a hořce přiznal: „Byli jsme slepí, věřili jsme lžím, které nám soudruzi předhazovali jako pravdu.“ Přestože se od komunistů nadobro odvrátil, radikální levicové smýšlení v něm zanechalo hlubokou stopu a do konce života zůstal kritickým pozorovatelem dění. Politické ideály se zhroutily, což byla pouhá předehra k osobním dramatům, jež otřásla jeho pověstí.

Milostný skandál, o němž píšeme v úvodu článku, se zrodil během natáčení filmu Let´s Make Love (1960), který v losangeleských studiích a hotelech sleduje celý svět. Montand a Signoret bydlí v Beverly Hills Hotelu v bungalovu číslo 22, zatímco Marilyn Monroe a její tehdejší manžel Arthur Miller obývají sousední číslo 21. Zpočátku všichni čtyři večeří společně, aniž by kdokoli tuší číhající nebezpečí.

Arthur Miller musí odjet do Irska a Simone odjíždí do Evropy kvůli pracovní povinnosti. Vzniká vášnivý poměr. Zatímco Marilyn propadá hluboké zamilovanosti, Yves se po skončení natáčení vrací k manželce a aféru označuje jen za chvilkové poblouznění, což Marilyn psychicky ničí.

Tento bouřlivý návrat domů má pro jeho ženu zdrcující dohru, protože Simone se o manželské nevěře dozvídá v Anglii, shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy přebírá Oscara za film (Místo nahoře, 1959) jako vůbec první francouzská herečka v historii. Když se jí novináři škodolibě ptají na nevěru, pronese slavnou větu: „Znáte snad mnoho mužů, kteří by dokázali odolat Marilyn Monroe v náručí?“

Navzdory ponížení opatrovala až do smrti hedvábný šátek, který jí Marilyn kdysi darovala. Slavná francouzská herečka Marlène Jobert (1940) ve své biografii odhalí, že Montand po návratu z Hollywoodu Simone před návštěvami a přáteli často bezdůvodně a velmi chladnokrevně ponižoval. Když v srpnu 1962 Marilyn zemře, Yves Montand zůstává podle svědectví přátel ledově chladný a neprojeví žádné emoce.

Tento chladný nezájem podepisuje ortel nad celým jejich dalším soužitím, v němž Simone rezignuje na svůj dřívější půvab. Alkoholismus spojený s depresemi z manželových neustálých nevěr způsobuje, že rapidně stárne a v pozdním věku téměř ztrácí zrak. Umírá v roce 1985 na rakovinu tlustého střeva ve věku 64 let, přičemž Yves je v posledních chvílích u jejího lůžka.

Tři roky poté, v roce 1988, se Montand stává poprvé v životě biologickým otcem, když mu mladší partnerka porodí syna Valentina v jeho sedmašedesáti letech. Krátce nato, v roce 1991, umírá na infarkt přímo během natáčení filmu IP5 (1992), přičemž jeho filmová postava v tomto snímku umírá úplně stejným způsobem.

Tragické konce a skandály však nekončí ani smrtí hlavních představitelů. Zdrcující úder přichází dlouho po hercově smrti. V roce 2004 vydává Catherine Allégret, dcera Simone Signoret, svou šokující autobiografii Svět naruby.

V ní otevřeně obviní svého otčíma, že ji v dětství a dospívání sexuálně zneužíval. Její syn a hercův vnuk Benjamin Castaldi v knize tvrdí, že rodinné zázemí skrývalo strašlivá tajemství, před nimiž Simone Signoret zavírala oči. Navzdory všem aférám, ponížením a bolesti však jsou Yves Montand a Simone Signoret nakonec pohřbeni bok po boku v jedné hrobce na slavném pařížském hřbitově Père Lachaise.

Jaký vlastně byl Yves Montand, herec a zpěvák, který okouzlil svět, ale krutě zklamal a ublížil svým nejbližším? Za okouzlujícím šarmem se skrývala složitá, v mnoha ohledech chladná a panovačná osobnost. Zatímco na jevišti a plátně rozdával radostné emoce, v soukromí dokázal být bezohledný vůči těm, kteří mu projevovali největší oddanost.

Přestože Simone Signoret nesla jeho časté zrady s tragickou hrdostí a omlouvala ho slovy, že „předem prohrála s Marilyn Monroe“, jeho odkaz zůstává navždy zatížený nejen politickými zlomy, ale především temnými rodinnými stíny a hlubokými jizvami, které po sobě zanechal v životech svých nejbližších.

Zatímco lidé po celé zemi tleskají jeho nesmrtelným rolím a zaplněná hlediště na něj pěla slávu, on sám zůstane v posledních letech opředený hradbou vlastního mlčení. V momentech, kdy utichne potlesk diváků a dveře jeho domu jsou uzavřeny před světem, marně hledá odpuštění v tichu liduprázdného domova. Tam už mu ale nikdo z těch, kterým v životě tolik ublížil, rozhřešení nedá.