Nechtěla budit pozornost jménem Carmen Farkašová, „pražská Edith Piaf“ zvolila pseudonym. Pod ním ji zná úplně každý

V roce 2011 se rozloučila s pódiem a odešla na odpočinek. Po deseti letech se veřejnost loučila s ní – s českou královnou šansonu, „pražskou Edith Piaf“ původem z Bratislavy, Hanou Hegerovou. Zemřela před pěti roky, 23. března 2021, ve věku 89 let. Její život by ale vydal na deset jiných.

Narodila se 20. října 1931 jako Carmen Mária Štefánia Farkašová v rodině bankovního ředitele Jano Farkaše a Margity Čelkové. „Umělci si většinou dávají zajímavý pseudonym, u mě to bylo naopak. Nechtěla jsem si získat v té době pozornost netypickým jménem, a tak jsem se přejmenovala na Hanu. Navíc jsem se bála, že si lidé budou myslet, že jsem si jméno Carmen dala sama, abych vypadala zajímavě,“ vysvětlovala.

V letech 1937–1942 navštěvovala baletní školu při Národním divadle v Bratislavě. Po maturitě na gymnáziu v Komárně se chtěla dostat na vysokou školu ekonomickou. Kvůli „třídnímu původu“ ale nedostala příležitost, pracovala tedy ve strojírnách a přednášela na učňovské škole. V letech 1951–1953 absolvovala odborný divadelní kurz při státní konzervatoři. Od roku 1953 do roku 1957 byla členkou hereckého souboru Divadla Petra Jilemnického v Žilině.

Textař a producent Michal Horáček (73) v pořadu Úžasné životy na Dvojce Českého rozhlasu přiznal, že Hanu Hegerovou začal vnímat už jako dospívající kluk, v 60. letech, kdy byla tváří Semaforu. Už tehdy cítil sílu a energii, jíž oplývá.

„Mně připadala taková snědá, jako jiná rasa. To byly báječné věci, které v Semaforu zpívala. Tehdy jsem začal toužit, že bych se snad jednou mohl stát tím, který píše příběhy vázanou řečí a ty příběhy jsou zhudebňovány a pak to někdo zpívá. A kdo jiný by je měl zpívat než tahle báječná osoba. To byl sen,“ vzpomínal Horáček, který se s Hegerovou osobně setkal až o 16 let později.

„Ona byla dřív jiná, než jak ji známe z pozdějších let, kdy byla klidná dáma šetřící slovy. Byla čertice, byla živel. Byla to osoba, která jako by přicházela z nějaké exotiky, i když to byla jen Žilina,“ smál se Horáček. Její původ ale nebyl ani romský, ani židovský – i když fyziognomie mohla naznačovat jedno i druhé.

První hereckou zkušenost získala ve filmu režiséra Jiřího Krejčíka Frona z roku 1954, kde vystupovala pod matčiným jménem Čelková. Krejčík ji obsadil do titulní role poté, co ji náhodou potkal na ulici. Oslovil ji, ačkoliv ani netušil, že se jedná o studentku herectví. „Zastavil mě na ulici a řekl, že by ho zajímalo, jak vypadám na plátně,“ vzpomíná herečka a později stále více spíš zpěvačka v knize Hana Hegerová autora Miroslava Graclíka.

Ve stejném roce se vdala za Dalibora Hegera, ředitele Slovenského národního divadla. Měli spolu syna Matúše, který se později stal hasičem. Manželství ale vydrželo jen tři roky a syna nakonec vychovával otec, neboť Hegerová bydlela v podnájmu a věnovala se kariéře. V roce 1957 působila v bratislavské Tatra revue, kde se poprvé představila jako zpěvačka.

„V Praze si mě kdysi všimli a po jednom z vystoupení mi zavolali, že by byli rádi, abych vystupovala s nimi. Šlo o představení pro vojáky. Říkala jsem si, že si aspoň přivydělám na Vánoce. Pak mi řekli: ‚Víte, my budeme zakládat naše malé divadlo, bude se jmenovat Rokoko. Nechtěla byste tam zpívat?‘ A já jsem si uvědomila, že v Praze udělám víc s jednou dobrou písničkou než s celým světovým repertoárem v oblastním divadle,“ uvedla Hegerová v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas.

Vystupovala tam v letech 1958–1961. Mezitím se ale objevila v pražské Alhambra revue, kde si Hegerové všiml šéf pařížské Olympie. Dostala od něj oficiální pozvání nezbytné pro tehdejší úřady a odjela do Francie na stáž. Otevřelo jí to jak cestu k novému repertoáru, tak k mezinárodní popularitě. Tu pak ovšem zúročila spíš v německy mluvících zemích.

Byla to ale zároveň cesta do průšvihu. V roce 1979 jí totiž banka omylem zaslala na účet vyšší finanční částku, která však patřila Karlu Gottovi. Hegerová se podle vlastních slov domnívala, že jde o honorář z Německa za roky 1976 a 1977, a peníze si ponechala. Soud to ocenil ročním nepodmíněným trestem odnětí svobody. Prezident republiky Gustáv Husák Hegerové 23. dubna 1981 udělil milost, stejně ale ve vězení strávila půl roku.

Její nejplodnější období je spojeno s dvojicí Hapka-Horáček. Přestože jim zpočátku písně vracela, po čase našli společnou řeč, která pro obě strany byla přínosná – Hapka s Horáčkem dostali volnou ruku, Hegerová zase prvotřídní repertoár, jenž jí zajistil další příliv fanoušků. Horáčkovi pak spolupráce s Hegerovou otevřela dveře do velkého showbyznysu.

Její spolupracovníci shodně potvrzují, že byla velmi pracovitá a především pečlivá. Věděla, že ve studiu i na pódiu musí podat špičkový výkon. Kladla si často větší nároky, než by možná musela.

„Ona na sebe byla velmi tvrdá. Když bych to srovnával s ostatními, tak jedna z nejtvrdších, co jsem poznal. Ona si každou písničku připravovala. Ne hodiny, ale dny, týdny. Dokud to nebyla ta rukavice, kterou má na ruce, aniž by ji vnímala. Takhle ona k tomu přistupovala,“ popisoval Michal Horáček.

Co se stalo před pěti roky, v březnu 2021? Zlomenina krčku rozhodila bezmála devadesátileté šansoniérce celý metabolismus. Až tak, že jí museli dělat dvakrát dialýzu, přestože měla jinak ledviny v pořádku.

„Byla už vyčerpaná léčbou a život jí mohla trochu prodloužit pouze další dialýza,“ řekl deníku Aha! režisér Fero Fenič, který patřil k jejím nejbližším přátelům a tehdy sbíral materiál k životopisnému snímku o ní. „Dialýzu ale odmítla, a tím se rozhodla ukončit nejen celou léčbu, ale i svůj život,“ konstatoval Fenič.

„Paní Hegerová zemřela v důsledku zranění kyčle. Metabolicky to nezvládla, byla už velice křehká. Odešla s elegancí jako dáma,“ potvrdil Feničova slova profesor Petr Neužil, který měl na starost její srdce.