Článek
Boris Rösner (✝55) se narodil před 75 roky, 25. ledna 1951 v Opavě za dramatických okolností. Ve svých pamětech později uvedl, že ho maminka rodila dlouhé tři dny a už se ocitala na dně fyzických sil. Ona byla operetní subreta, otec šéf opavské operetní scény.
„Moje matka mě vychovávala skrze věty na jevišti, takže já jsem nepotřeboval potom doma řešit ty věci v civilu. Když jsem měl průšvih ve škole, dokonale zahrála trpící matku. Úplně stejně, jako den předtím na jevišti v Čapkově Matce,“ popisoval v dokumentu Pavla Štingla Divadlo bláznivých dramat Borise Rösnera své dětství jeho hlavní protagonista.
„Když pak měla pohřeb, neplakal jsem, ale hrál roli truchlícího syna,“ svěřil se před kamerou s brutální upřímností. S maminčiným herectvím později mnozí srovnávali jeho jevištní projev. Do jisté míry podobné si byly i jejich životní osudy: Ani jeden se nedožil vyššího věku.
O hercích říkal: „Když jsme zraněni, nekrvácíme. Když nás zabijí, neumíráme. Když říkáme: miluji tě, přemýšlíme, co je v další replice. Co je to vlastně duše herce? Průvan. Studený vzduch ve vypůjčeném kabátě…,“ říkával.
Uměl si ušít sako
Zpočátku to vypadalo, že nepůjde ve stopách rodičů, protože uvažoval o studiu medicíny. Možná by se opravdu dobře uplatnil na operačním sále, protože byl už od dětství velmi manuálně zručný a naučil se mimo jiné dobře šít. Protože mu nevyhovovala tehdejší chudičká nabídka oděvů v obchodech, sám si spíchl i sako.
Rodiče se rozvedli, když mu byl pouhý rok. S maminkou se pak stěhovali tam, kde zrovna získala angažmá. Několik let žili v Chebu, kde dokončil základní a střední školu. Vystudoval DAMU, a když v roce 1973 ze školy odešel, hrál v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Městských divadlech pražských a do své předčasné smrti v Národním divadle.
Oko mu vzala žárovka
Do typického milovníka měl daleko, charisma ale na rozdávání. Zvláštního, až tajuplného výrazu mu dodávalo levé oko, na které od dětství neviděl. Utrpěl totiž úraz, když se mu do něj dostaly skleněné střepy z rozbité žárovky. Operaci lékaři nechtěli riskovat, aby nepoškodili i to pravé, které zůstalo ušetřeno.
Byl sice dlouhé roky šťastně ženatý s manželkou Alicí a vychovávali společně dceru Gabrielu, mnohokrát se ale svěřil, že se často platonicky zamiluje. Spolehlivě to fungovalo, kdykoli byl na jevišti s nějakou herečkou. „V této rovině jsem velmi miloval Janu Preissovou, se kterou jsem odehrál spoustu rolí,“ uvedl před časem Super.cz.
Ve filmu ale kvůli svému zevnějšku dostával v podstatě jen role záporáků. Světlou výjimkou je veskrze kladná postava advokáta navlečeného nedobrovolně do uniformy a přiděleného jako ostraha k posádkovému vepřínu ve filmu Černí baroni. Těžko si lze s odstupem času představit, že někdo jiný pronáší legendární hlášku dokonale vystihující absurditu fungování Československé lidové armády: „Soudruhu majore, doktor Macháček. Provádím zde močení.“
Šermíř po prapředkovi
Miloval šerm. Měl ho možná v krvi po prapředkovi, Sixtu Rösnerovi von Ingolstadt, který si vysloužil rytířský titul po boku císaře Maxmiliána v bojích proti Švédům. Jenže si výsad rytířského stavu dlouho neužíval. Přijal totiž od svého švagra výzvu k souboji a vyhrál. Soka probodl, čímž porušil zákaz hrdelních klání a stal se v podstatě štvancem.
Boj měl vrátit čest jeho manželce, kterou podváděl. Když pak přišla rukou svého chotě o bratra, proklela prý nejen Sixta Rösnera, ale i jeho budoucí děti. Žádný z nich se neměl dožít více než pětapadesáti let.
Boris o údajném rodovém prokletí žertoval: „Můj otec zemřel v devětačtyřiceti a matka ve třiapadesáti. A tak si říkám, že musím přežít tu pětapadesátku a pak už to bude dobrý,“ citoval jej web Prima Ženy.
Před premiérou musel umýt auto
Rösner se v jednom z rozhovorů svěřil, že si před každou premiérou musí umýt auto. „I kdyby pršelo a kdybych ho myl včera, tak ho umyji znovu,“ přiznával se ke své obsesi.
Málokdy byl také vidět bez zapálené cigarety. Ani před kamerou ve Štinglově dokumentu ji prakticky neodkládal. Kouřil ve své divadelní šatně, i když režíroval své studenty na DAMU, kam se po letech vrátil jako pedagog. Jen při představení si zapálit nemohl, pokud si ovšem cigaretu neprosadil jako rekvizitu.
Nikoho tak nepřekvapilo, když mu po padesátce lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Soudobé poznatky sice říkají, že kouření ji nemusí nutně vyvolávat, každopádně je ale významným rizikovým faktorem. V rodině, kde se dispozice k nádorovým onemocněním dědila, bylo riziko dvojnásobné.
Rodové kletbě neunikl
Kvůli chemoterapiím a ozařování se mu zhroutil obratel a musel se pohybovat na vozíku. „Věřil ale, že se z toho dostane. Nebál se a velmi otevřeně o své nemoci mluvil,“ prohlašoval jeho herecký kolega Jiří Štěpnička.
„Chci umřít na jevišti. Ne na začátku představení, nejlíp ve třetí třetině. Kdyby se to povedlo při Learovi! To bych si opravdu přál. Nebo alespoň v divadelní šatně, když se převlékám,“ napsal do svých pamětí, které vyšly krátce předtím, než mu lékaři v těle našli nádor.
Seniorského věku, ani prvního vnoučete, které mu dala jeho dcera Gabriela, se už Boris Rösner nedočkal. Nesplnilo se mu ani přání skonat na jevišti. Naposledy vydechl 31. května 2006 v kladenské nemocnici. A pokud existovala nějaká kletba, neunikl jí. Bylo mu 55 let.
