Článek
„Kromě hrobnictví a prostituce jsem dělala všechno,“ zažertovala si svého času Ester Krumbachová, o které se obvykle hovoří hlavně jako o kostýmní výtvarnici. Každopádně byla jednou z nejvýraznějších osobností československé filmové „nové vlny“ 60. let a velmi kulantně by se dala označit za nekonformní. Narodila se před 100 lety, 12. listopadu 1923.
Byla ale také scenáristkou a režisérkou nebo spíš spoluscenáristkou a spolurežisérkou. Své o tom věděl třeba Otakar Vávra (†100), který ji přizval ke spolupráci na filmu Kladivo na čarodějnice. S odstupem času toho určitě nelitoval, vzniklo nesmrtelné dílo. Na place by si ale byl býval rval vlasy, kdyby ještě nějaké měl.
Krumbachová, která měla mít původně na starosti „jen“ dobové kostýmy, začala Vávrovi navrhovat úpravy dialogů i celých scén. Podle režiséra zajímaly Krumbachovou zejména situace, kdy se lidé sami udávali. Napsala mimochodem také český text německé písně Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják, která byla ve filmu použita.
Nesnášela pach partnera
Její kariéra byla úzce spjata s tvorbou Věry Chytilové (†85). Spolupracovala s ní už na jejím absolventském filmu Sedmikrásky, pokračovala při natáčení Ovoce stromů rajských jíme, Hře o jablko i Faunově velmi pozdním odpoledni. Všude tam kostýmy a jejich barvy nejen dotvářejí charakter postav, ale někdy hrají i vlastní role.
„Jaká byla Ester? Já vlastně nevím,“ říká Chytilová v dokumentu Pátrání po Ester, který natočila devět let po smrti Krumbachové. „Netušila jsem, s jak obrovským množstvím lidí udržovala styky,“ pokračovala režisérka. „Možné vysvětlení je alkohol a sex. Hledání partnera pro ni mohlo být bleskové, byla bez skrupulí, ale taky nedůtklivá. Nesnášela blízkost, třeba pach partnera, a výsledkem její svobody se stala osamělost,“ prozradila.
Naznačila i to, jaký byl vztah Ester Krumbachové k alkoholu, o němž se dlouho jen šuškalo. „Já jí sice dala napít, ale jen tolik, kolik by jí neškodilo, a ty řeči kolem toho nesnášela. Když jsme spolu psaly, pořád si nosila kávu v malém hrníčku, jednu za druhou, a já až náhodou zjistila, že mě balamutí, neměla v něm kávu, ale rum.“
Dokument Pátrání po Ester doprovodila Chytilová shrnutím: „Pravda je, že se upila. Jako mnoho géniů neuměla a nechtěla se omezovat v žádném směru. Chtěla žít naplno až do konce.“
Vystudovala umění, ale radši pásla ovce
Ester Krumbachová se narodila 12. listopadu 1923 v Brně do rodiny sečtělé maminky židovského původu a otce, slovenského obchodníka s maďarskými kořeny. Po válce byl sice obviněn z kolaborace s nacisty, svou ženu tím ale patrně zachránil před transportem do koncentračního tábora. Později si však našel známost v Praze a o původní rodinu nejevil zájem. To poznamenalo jak matku, tak samotnou Ester, která se starala o domácnost a svého bratra. Po konci války v Terezíně pečovala o lidi zasažené tyfem.
Mezi roky 1943 a 1948 studovala užitou malbu a grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Místo toho, aby nastoupila na místo odpovídající její kvalifikaci, pracovala po škole jako dělnice v lesích, pásla ovce, především si však všímala lidí v jejich přirozeném prostředí.
„K životu nepotřebovali přetvářku, kterou Krumbachová opovrhovala. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč v pozdější fázi svého života neměla problém zaplout mezi štamgasty její oblíbené hospody Na Zelené lišce, vést s nimi dlouhé dialogy a nasávat jejich živočišnost,“ napsal o ní časopis Filmový přehled.
Svatby střídaly rozvody
Střídavě žila v Brně, Plzni a v Českých Budějovicích, pracovala jako propagační referentka v krajském oblastním divadle a začala se zabývat scénografií a kostýmním výtvarnictvím. Seznámila s režisérem Miroslavem Macháčkem (†68), s nímž se v roce 1956 přestěhovala do Prahy, a také se za něj vdala. Předtím se ale stihla vdát a rozvést už dvakrát (s architektem Boleslavem Písaříkem a s režisérem Svatoslavem Papežem).
Vůbec první spolupráci s filmaři navázala v roce 1961. Coby výtvarnice se podílela na satirické sci-fi komedii Oldřicha Lipského Muž z prvních století, kde si člověka, který se nedopatřením ocitne v ideální vzdálené budoucnosti, zahrál Miloš Kopecký. Krumbachová dokázala improvizovat, přicházela s originálními řešeními, navíc našla společnou řeč jak s takzvanou starou školou tuzemských režisérů (Martin Frič, Otakar Vávra), tak s nastupující novou vlnou autorů.
Za jednoho z jejích představitelů, Jana Němce, autora oceňovaných filmů Démanty noci (1964) a O slavnosti a hostech (1965), se provdala. I jemu pak pomáhala nejen s výtvarnou stránkou děl, ale podílela se také na scénářích. Byla rovněž autorkou takzvaných hudebních videí, předchůdců videoklipů.
Němec, který po ruské okupaci Československa v roce 1968 emigroval do zahraničí, o své někdejší ženě řekl: „Byla múza, jakási šedá eminence filmů ze šedesátých let. Byla talentovaná, psala, tvořila kostýmy a návrhy, ovlivnila nejen mě, ale i Věru Chytilovou. Otakar Vávra a Karel Kachyňa natočili své nejlepší filmy ve spolupráci s ní.“
Scénáře do šuplíku a společnost koček
Po trezorových filmech Všichni dobří rodáci (1968), Ucho (1970) a jediném vlastním celovečerním hraném filmu Vražda Ing. Čerta (1970) dostala Krumbachová od husákovských normalizátorů stopku. Psala sice další scénáře, ale jen do šuplíku. Společnost jí dělaly hlavně kočky, které chovala v pražském bytě.
Už tehdy přemýšlela, jaké to bude, až jednou odejde z tohoto světa. V její pozůstalosti se později našel dopis, který adresovala svým milovaným kočičkám: „Že tam na mne počkáte? Budeme si hrát.“ Pamatovala i na budoucí smuteční oznámení. Vymyslela pro ně epitaf „Žila pro kočku“.
Filmový přehled píše, že se v období normalizace finančně protloukala všelijak: vyráběla a prodávala šperky nebo pohlednice, tajně spolupracovala s různými divadly. Výjimkou byla výtvarná spolupráce na pohádce Malá mořská víla (1976) režiséra Karla Kachyni a v osmdesátých letech film Faunovo velmi pozdní odpoledne. Její účast si vymohla režisérka a přítelkyně Věra Chytilová, která sama také nepatřila zrovna k oblíbenkyním režimu.
Po roce 1989 se Krumbachová k filmové tvorbě vrátila, znovu se například věnovala vytváření videoklipů. Trpěla nicméně depresemi, které „řešila“ alkoholem. Zemřela 13. ledna roku 1996. Nedožila se tak premiéry posledního filmu, na němž se jako kostýmní výtvarnice podílela. Bylo to drama Marian režiséra Petra Václava, který tímto filmem naopak debutoval. Přípravné práce absolvoval ještě s Ester Krumbachovou, samotné natáčení už proběhlo bez ní.
