Milionový dar zahodila do popelnice, chodila na pivo ke Flekům. Jiřina Šejbalová soutěžila se Sophií Loren

Ten hlas zaslechnete jednou a už ho poznáte pokaždé. Na ženu hluboko posazený, lehce zastřený, dalo by se říct sexy. Ve spojení s Jiřinou Šejbalovou (†75) tak, jak si ji většina z nás vybaví, tedy třeba jako bordelmamá ve výslužbě ze Světáků, to označení možná nesedí.

Ale ona byla v mládí vyhlášená a obletovaná krasavice, které muži leželi u nohou. I když ještě mluvila – a také zpívala – docela jinak.

Narodila se 17. září 1905 v Praze. Rodiče milovali umění, hlavně divadlo a hudbu. Často pořádali pro přátele dýchánky, kde jejich jediná dcera oslňovala hosty vzhledem i zpěvem. Později nastoupila na konzervatoř, obor opera a poté také činohra. Se zpěvem byl totiž konec, když prodělala silný oboustranný zánět hlasivek.

Pohostinsky vystupovala v brněnském Národním divadle (1927). Režisér Hilar ji chtěl angažovat do představení Shakespearovy hry „Jak se vám líbí“ v pražské Zlaté kapličce. Počítal s ní pro hlavní roli Rosalindy, která vyniká moudrostí, odvahou a laskavostí. Jenže ho odmítla. Na něco takového nebyl zvyklý, byl z toho v šoku. Přesto jí zkusil „hodit lano“ podruhé. Bylo to v roce 1928 a tentokrát přijala. Velmi brzy se vypracovala mezi vůdčí osobnosti celého činoherního souboru. V angažmá pak zůstala až do roku 1971, kdy odešla do penze.

Často hrála svůdnice a ženy vamp. Sama říkala: „Já byla bestie, co rozvrací manželství, potom dostane od někoho, nebo od života, přes hubu a přichází happy end.“ Diváci jí přezdívali familiárně Šejbalka (podle vzoru Bohdalka nebo Goťák), což brala jako vyznamenání.

Hvězdy často určují módní trendy. Ten, za nímž stála ona, velel ležet jí u nohou. Střídala se v tom celá mužská prvorepubliková smetánka – bankéři, obchodníci, továrníci, stavitelé, profesoři, politici, právníci. Patřil k nim třeba Jan Masaryk, nebo o pár let mladší advokát Jaroslav Pipek. Ten si dokonce vyležel její půvabnou ručku, takže ji směl pojmout za manželku.

Muži ji ale nahánět nepřestali a ona se občas „nahnat“ nechala. Manžel sice přinejmenším o některých jejích nevěrách věděl, žádné odvetné kroky ale nepodnikal. Mezi nahaněče údajně patřili herci Zdeněk Štěpánek, Svatopluk Beneš, Rudolf Deyl, Eman Fiala, Hugo Haas nebo Jára Kohout, písničkář Karel Hašler, kapelník R. A. Dvorský. Spekuluje se také o krátkém románku s Janem Werichem, po jehož boku zazářila v televizním filmu Slzy, které svět nevidí.

Ráda přijímala nejen pozornost mužů, ale i jejich dary. Musely ale být s velkým D. Když dostala k Vánocům od movitého ctitele jen obyčejné kožené rukavice, rozlítila se a vyhodila je do smetí. Jenže jí hned na Boží hod volal a očekával pochvalu, protože je před předáním náležitě vylepšil.

Do každého prstíku totiž vložil pečlivě srolovanou pětitisícovou bankovku. V dnešních cenách by to byly miliony, honorář za hlavní ženskou roli ve filmu tehdy dosahoval maximálně 10 000 korun, takže paní Jiřina neváhala prohrabat popelnici. Někdo byl ale rychlejší a pod mostem, kde měl možná šťastný pátrač přechodné bydliště, si nejspíš užili opravdu bohatého Ježíška.

Pozornosti navíc nepřijímala jen tak od někoho. Za okupace měla odvahu odmítnout pozvání na večírek od samotného státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka. Ten nahradil ve funkci Reinharda Heidricha zlikvidovaného při atentátu. Takže když pro ni poslal limuzínu s řidičem a hrozbou: „Pokud do tohoto auta nenastoupíte, přijede docela jiné a odveze vás někam, kde se vám to nebude vůbec líbit,“ raději nasedla.

Za roli ve filmovém dramatu Vlčí jáma Jiřího Weisse z roku 1957 obdržela nominaci na hlavní cenu festivalu v Benátkách. O jediný hlas porotců ji ale porazila jistá Sophia Loren (90). Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby italská superstar světového věhlasu neměla výhodu domácího hřiště. Šejbalové nicméně výjimečně udělili zvláštní medaili za vynikající herecký výkon, i to byla velká pocta.

Nepohybovala se ale jen v záři reflektorů a nešlapala pouze po červených kobercích. Chodila na pivo do pražských hospod, nejčastěji ke Flekům. Tykala štamgastům a oni jí. Stárnula s grácií. Milovala večírky a různé akce, s oblibou je také pořádala, hlavně na své chalupě v Krhanicích na Sázavě. Tam také trávila čím dál víc času.

Byla skvělá kuchařka, v roce 1969 vydala knihu Vaříme na chatě, do ní kromě receptů zakomponovala i vzpomínky na slavné osobnosti a zážitky s nimi. Měla obrovský úspěch, prodalo se jí 100 000 výtisků.

Sice se nikdy nijak veřejně neangažovala proti režimu (ale ani pro něj), říkala, že politika je záležitost ješitných a sebestředných mužů, přesto ji dohnal její „nedělnický“ původ a prvorepubliková pověst mondény.

Odejít z Národního divadla rovnou do důchodu nebylo v roce 1971 tak úplně její rozhodnutí. V podstatě ji vyštval ředitel Přemysl Kočí. Byl jednak „kovaný“ komunista, navíc se o něm říkalo, že činoherní herce nenávidí, protože byli vždycky populárnější než operní, jako on.

Natáčení kultovního seriálu Taková normální rodinka v roce 1971 stihla jen tak tak a její role se naštěstí už nedala vystřihnout, objevila se ve třech dílech. Jako představitelka otravné tetičky zejména ocenila jiskrné dialogy s Oldřichem Novým a vy si je můžete vychutnat v internetovém vysílání České televize (iVysilani.cz).

Krátce poté bohužel přišla o manžela. Filmoví režiséři na ni zapomínali, nebo si to spíš nechtěli rozházet s normalizátory. Výjimkou byli scénárista Jiří Hubač a režisér František Filip. Ti si ji prosadili do televizního filmu Nezralé maliny. Ten se zařadil do zlatého fondu i díky jejímu skvělému výkonu. Za partnery tam měla Miloše Nedbala, Otu Sklenčku, Ladislava Peška nebo Františka Filipovského.

Byla to zároveň její poslední role. Krátce nato lékaři herečce diagnostikovali rakovinu. Bojovala s ní až do roku 1981, pak nemoci podlehla. Obětavě a do posledních chvil jí pomáhala o patnáct let mladší kolegyně Dana Medřická. Jiřina Šejbalová zemřela 23. srpna 1981, necelý měsíc před svými 76. narozeninami.