Článek
Zahrál si po boku tehdejších největších hvězd evropské kinematografie. A nebyl jen oním příslovečným „třetím zbrojnošem“: V jedné z klíčových rolí československo-francouzského koprodukčního filmu V proudech (La Liberté surveillée) z roku 1957 zdatně sekundoval krásné a publikem milované Marině Vlady (87) a jejímu charismatickému filmovému milému – v civilu manželovi – Robertu Hosseinovi (†93).
Jenže na rozdíl od nich se po poslední klapce zase vrátil do malých domácích poměrů. Žádná mezinárodní kariéra, žádné stěžejní postavy v tuzemské kinematografii. To Hossein si později zajistil nesmrtelnost jako hrabě de Peyrac v sérii o krásné Angelice, zatímco Vlady sama a dobrovolně pohřbila filmovou kariéru, když se provdala za sovětského básnického rebela Vladimíra Vysockého a na 10 let se za ním odstěhovala do Moskvy…
Od „vařila myšička“ k Villonovi
Jiří Němeček (†72) se narodil 6. května 1923 v Praze. K herectví se dostal díky poezii, kterou se naučil milovat jen co se prokousal přes první dětské říkánky. I když mezi „vařila myšička kašičku“ a jeho pozdějším oblíbencem Françoisem Villonem zeje dost hluboká propast, Jiří zkrátka propadl kouzlu recitace, v níž vynikal.
Bez odborné průpravy vstoupil po válce na scénu pražského Divadla S. K. Neumanna, kde strávil bezmála dvacet let. Na zdejším jevišti měl díky různorodému repertoáru možnost herecky vyzrát. Občas dokonce i režíroval. Kromě této scény hostoval od počátku šedesátých let také v dalších pražských divadlech i mimo hlavní město – třeba v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, nebo Státním divadle v Brně.
S prvním divadelním angažmá přišly i první pracovní nabídky od filmu. Na přelomu 40. a 50. let debutoval Jiří Němeček několika epizodními rolemi studentů v historických titulech Revoluční rok 1848 nebo Mikoláš Aleš. Režiséři ale brzy zjistili, že mu sluší uniforma, a začali ho obsazovat do rolí sice vojenskou hodností rozmanitých, opět však významem nevelkých.
Později se s ním diváci mohli setkat i v komediálním žánru. Zahrál si ve filmech jako Král Králů nebo Přísně tajné premiéry. Ze známějších titulů stojí za připomenutí také dodnes oblíbená kriminálka Holka na zabití nebo historická veselohra Pan Vok odchází či bláznivá komedie Velká filmová loupež.
V roce 1983 odešel sice do důchodu, ale v letech 1986-1989 přijal nové angažmá v Laterně magice, počátkem devadesátých let nakonec několikrát hostoval i na scéně Národního divadla. Od šedesátých let účinkoval často také v televizi a objevil se v řadě kvalitních inscenací, hrál i v seriálech. Třeba v Náhrdelníku z roku 1992 nebo v adaptaci Poláčkovy předlohy Bylo nás pět (1994).
Rakovina jej připravila o hlas
Kromě divadla, filmu a televize spolupracoval s rozhlasem, kde se skvěle uplatnil jeho hlas vytrénovaný recitací. Mimo to také daboval, kromě namlouvání zahraničních filmů zastupoval i své kolegy v těch českých.
Ale jen do doby, kdy jej v 80. letech začaly zlobit hlasivky. Lékaři mu sdělili drsnou diagnózu: Sval, který pro něj byl nenahraditelný, napadla rakovina. Statečně s ní však bojoval a nevzdal se ani herecké práce. V rolích, které ztvárnil v pozdějších letech, se ale jeho charakteristický hlas postupně měnil v pouhé sípání…
V roce 1994 získal Jiří Němeček od Nadace Život umělce ocenění Senior Prix. Zemřel v Praze před 30 roky, 15. ledna 1996, ve věku 72 let.




