Marie Poledňáková by oslavila 85 let. Za komediemi, které baví dodnes, se skrýval neuvěřitelně těžký život

Kdyby se všechno odehrávalo podle jejích filmů, život by byl především veselý, plný rodinných šarvátek, dětského smíchu a všechno by končilo dobře. Život Marie Poledňákové ale takový zdaleka nebyl.

Než se stala jednou z nejúspěšnějších českých režisérek, pracovala v továrně, prodělala vážnou autonehodu a nemoc, vychovávala malého syna a musela překonat i překážky způsobené nepřízní mocných. Přesto právě ona natočila filmy, které si několik generací diváků spojuje s bezstarostným dětstvím. V pondělí 7. září by oslavila pětaosmdesáté narozeniny.

Marie Poledňáková se narodila 7. září 1941 ve Strakonicích. Dětství prožila v Nepomuku, později se rodina přestěhovala do Prahy. A právě tam začaly její životní peripetie.

Její otec byl univerzitním profesorem, jenže rodinu zasáhla politika. Po komunistickém převratu to měl „kádrově polepené“, část příbuzných odešla dokonce do emigrace. Nálepku kvůli tomu dostala i Marie. Nevzali ji třeba na vysokou školu. „Chtěla jsem studovat matematiku a chemii, ale nedali mi doporučení a já musela do továrny,“ vzpomínala po letech v pořadu Host do domu Českého rozhlasu Dvojka.

V továrně pracovala s vrtačkou, na lisu, brousila hrnce a dokonce svařovala. Nakonec jí pomohl scenárista a dramaturg Jaroslav Dietl.

Nabídl jí práci asistentky režie v Československé televizi. Právě tam se otevřela cesta, která ji nakonec přivedla až na FAMU. Od roku 1961 pracovala deset let v televizi a po absolvování školy se začala věnovat dramaturgii, scenáristice a režii.

Její život ovšem nebyl veselý ani předtím. V patnácti letech utrpěla vážná zranění při autonehodě, krátce nato prodělala zánět srdečního svalu a několik měsíců byla upoutána na lůžko. Sama později říkala, že právě těžší životní zkušenosti jí možná pomohly pochopit, proč mají lidé potřebu smát se.

„Já kdybych neměla život těžkej, tak bych nemohla psát veselohry,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas.

Její první opravdu velký režijní triumf přišel v televizi v roce 1977. Snímek Jak vytrhnout velrybě stoličku představil divákům osmiletého Vaška v podání Tomáše Holého a zároveň ukázal, jak mimořádně přesně Poledňáková rozumí dětem.

Paradoxní je, že Holého si na konkurzu málem ani nevšimla. Uchazečů bylo kolem 140 a chlapec nijak zvlášť nevyčníval. Když se ale vracel pro zapomenutou čepici, ve dveřích se zastavil a začal beze slova gestikulovat. Režisérku tím zaujal natolik, že si ho vybrala.

O rok později následovalo pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny. Oba filmy, které Poledňáková nejen režírovala, ale napsala k nim také scénáře, si můžete připomenout v ivysilani České televize. A nevymýšlela je jen od psacího stolu. Některé dětské nápady si vypůjčila ze života vlastního syna a synovce. Dokonce samotný název Jak vytrhnout velrybě stoličku vznikl podle skutečné historky. Její synovec měl na táboře předvádět kuchařkám, jak takovou velrybí stoličku vytrhnout. „To si nemůžete vymyslet tenhle název, to je skutečnej příběh,“ vysvětlovala později.

Ještě větší zásah přišel v roce 1982. Poledňáková napsala scénář k filmu S tebou mě baví svět, který byl v roce 1998 v divácké anketě České televize vyhlášen českou komedií století a aktuálně je k přehrání ve vysílání Oneplay.cz. Původně to však vypadalo, že film vůbec nevznikne.

V televizi na něj nebyly peníze a režisérce bylo nabídnuto, že ho může natočit pouze na 16mm film. Tak tehdy vznikaly třeba příspěvky do zpravodajství. Odmítla, scénář vzala a odešla s ním na Barrandov.

Ani tam nebyla situace jednoduchá. Sama později vzpomínala, že stranická organizace režisérů byla proti tomu, aby film natáčela právě ona. „Atmosféra hustší než v televizi,“ charakterizovala poměry na „kopci“. Nakonec si však prosadila svou.

Samotné natáčení přitom rozhodně nebylo idylické. Režisérka musela v extrémních zimních podmínkách hlídat nejen šest dětských herců vybraných na konkurzu ze 7000 malých uchazeček a uchazečů, ale hlavně několik dospělých mužů. Ty každé ráno kontrolovala, jestli nemají nějakou láhev. Jenže pánové byli vynalézaví a borovičku schovávali do dětských batůžků. Ty totiž režisérka nekontrolovala.

Po listopadu 1989 ale přišel překvapivý obrat. Poledňáková se na dlouhých patnáct let vzdálila od filmové režie. Nezmizela ovšem z veřejného života. V roce 1990 se podílela na vzniku televize Premiéra, dnešní Primy. Vstoupila tak do světa, který byl po revoluci úplně nový a který jí umožnil uplatnit zkušenosti z televizní tvorby také jinak než za kamerou.

K filmu se vrátila až v novém tisíciletí. Natočila Jak se krotí krokodýli a pak i dvě velmi úspěšné romantické komedie Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. Jejím posledním filmem se stal právě druhý jmenovaný, uvedený v roce 2012.

Na rozdíl od mnoha současných celebrit si Poledňáková své soukromí velmi hlídala. Více se vědělo o jejích filmech než partnerských vztazích. Z manželství s muzikologem Ivanem Poledňákem měla syna Petra. Právě on se později stal jedním z lidí, kteří se o matku starali, když ji postihly vážné zdravotní problémy.

Její vztah k rodině se ostatně promítal prakticky do všeho, co vytvořila. „U mne je vždycky rodina základ,“ řekla časopisu Vlasta.

A právě proto její filmy fungují dodnes. Nejsou založené na složitých zápletkách ani na módních společenských tématech. Poledňáková dokázala vzít obyčejné rodinné starosti a udělat z nich příběh, ve kterém se poznají děti i rodiče.

V červenci 2016 ale její život dramaticky změnila mozková mrtvice. Na chalupě na Vysočině ji tehdy našla sousedka, s níž měla jít na houby. Před mrtvicí měla podle dobových zpráv problémy se srdcem a záchranáři k ní během krátké doby letěli vrtulníkem dokonce dvakrát.

Po mozkové příhodě ochrnula na levou polovinu těla. Osm měsíců strávila v rehabilitačním centru a ještě v roce 2018 pravidelně cvičila a doufala, že se hybnost ruky zlepší.

„Je to lepší, hojí se to ale pomalu,“ říkala tehdy. Zároveň už realisticky přiznávala, že návrat k filmování bude velmi obtížný. Poslední roky proto prožila především v rodinném kruhu. Zemřela 8. listopadu 2022 ve věku 81 let. Rodina tehdy oznámila, že odešla v klidu a obklopena svými blízkými.