Kufřík prášků a dvě lahve vodky. Zpěvákovi, jehož jméno byla svízel, zbyl jen prázdný byt a železná postel

Hovořil dokonale spisovnou češtinou, a to i v situacích, kdy by jiní použili drsnější slovník. Stejně ale dokázal vzbudit pozdvižení – jako když na jedné státní recepci, kam byl coby umělec pozván za účelem obveselování papalášů, řekl dceři komunistického ministra: „Slečno, vy jste tak krásná, vypadáte jako anděl, vy ale budete pěkně zvrhlé prase, co?“ Tak ho alespoň cituje týdeník Reflex.

Byl to blonďáček s nezvykle bílou pletí, měl ale hlas, před nímž by ochraptělí černoši od Mississip­pi s hrdly vypálenými ilegální kukuřičnou kořalkou zbledli závistí, kdyby si ho ovšem mohli poslechnout. Pragokoncert mu ale koncerty v zahraničí nedomlouval a Artia jeho desky nevyvážela.

Byl rád, že mohl vystupovat doma. I když ani to nebylo leckdy jednoduché, a to z nejrůznějších důvodů. Seznamte se: Michael neboli Miki Volek, narozen 21. května 1943, zesnulý 14. srpna 1996, tedy před 30 roky.

„Žádný z lidí, kteří mají něco společného s naší taneční a populární hudbou, si o sobě za celou svou kariéru nepřečetl tolik odmítavých kritik jako dvacetiletý bigbeatový zpěvák Michael Volek za jedinou sezónu 1963–1964,“ konstatoval hudební publicista Jiří Černý v knížce Zpěváci bez konzervatoře.

Miki sice dokázal strhnout vrstevníky, zároveň ale neskutečně popuzoval starší generace. Jeho talent – o vizáži a chování nemluvě – zpochybňovala i velká část odborné kritiky. Označovala jej za obyčejného křiklouna a nevkusného frajírka se zápaďáckými manýrami.

Výjimkou byl třeba Lubomír Dorůžka, který se stejně jako Černý nebál mít vlastní názor. „Může-li z big beatu vzejít i nějaký podnět hlubšího významu, vytvoří jej daleko spíše Miki Volek, který při veškeré nevykvašenosti a nevyzrálosti rock’n’rollový rytmus opravdu cítí, než profesionálové, kteří se zatím pokoušejí vyrovnat s odvozenou a lukrativní módou,“ obhajoval ho.

Miki Volek se narodil 21. května 1943 v Uherském Hradišti jako jedináček. Učil se na klavír i na kytaru. Zájem o rock’n’roll v něm paradoxně probudil posměšný článek o této hudbě v humoristickém časopise Dikobraz. Jeho autor tento „úpadkový západní hudební styl“ zesměšňoval – a u mladíka s rebelskými sklony tím vzbudil zvědavost.

Než vstoupil na scénu, byl Miki pro mnohé jen chuligán, přímý potomek Vyšehradských jezdců z padesátých let, kdy rock’n’roll a podvratná činnost byly prakticky jedno a totéž, napsal o něm Reflex. Pak ovšem zazpíval českou verzi písničky You Must Have Been A Beautiful Baby, kterou otextoval Jiří Štaidl: „Hej pane, táži se zoufale, řekněte mi, kde je tady na povodí brod!“ Ano, Karel Gott ji měl v repertoáru také. Prozíravě se však začal později věnovat kantiléně.

Nikdo z posluchačů na koncertech netušil, že aby dokázal podat tak suverénní výkon – přesněji řečeno aby vůbec dokázal vyjít na jeviště, musel do sebe před vystoupením hodit pět fenmetrazinů čili féráků a zapít je vodkou (některé zdroje uvádějí vermut, ale ten nemá takové grády). Překonával tak trému, která ho pokaždé ochromovala.

Od zneužívání alkoholu ho neodradil ani příklad otce, bývalého důstojníka, který podle Reflexu měl k pití vřelý vztah. V roce 1969 zemřel pod koly tramvaje, alkohol v jeho krvi prý nikoho nepřekvapil. Ze všech nejméně syna, který začal šířit fámu, že otce při přecházení ulice přejel velorex řízený invalidou.

Týdeník mimochodem připomíná i další zvěsti, které se týkají otcovství jako takového. Existuje prý podezření, že Mikiho biologickým otcem byl ve skutečnosti spisovatel František Kožík. Autor Největšího z pierotů se s Mikiho maminkou – rozenou Furyovou – v mládí přátelil. Někomu skutečně mohou Kožíkovy a Volkovy rysy připadat podobné. Klasik české literatury každopádně pro Mikiho napsal text k písničce Můj malej toulavej pes.

S maminkou Miki po tátově smrti dlouho žil ve společné domácnosti. Také se jí prý svěřoval se svými milostnými eskapádami, a že jich bylo. Pamětníci s respektem líčí, jak jeho příznivci obléhali autobus, v němž seděl, a vzpomínají na zástupy paní a dívek, které svedl.

Když mladík, jehož celé jméno znělo Michael Vítězslav Volek, odmaturoval, chtěl jít na konzervatoř. Tam ho ale nepřijali. Dělal tedy přidavače na stavbě, až zakotvil jako rekvizitář na Barrandově. Profesně nic moc, „networkingově“ ale k nezaplacení. Při jednom z mejdanů, na nichž nikdy neodmítal účast, se seznámil s rock’n’rollovým zpěvákem Jiřím „Bíbrem“ Šimákem, jehož vzorem byl Little Richard. Dohodli se, že spolu založí kapelu: Miki bude hrát na kytaru a sem tam něco zazpívá nebo spíš zakřičí.

Sestavu doplnil pianista Miroslav Berka, na kontrabas s nimi hrával mladičký Ondřej Suchý. Časem přibrali kytaristu Ladislava Štaidla. Říkali si Crazy Boys – a publikum z nich opravdu šílelo. Pravidelně na ně prý chodili třeba Miloš Forman s Miroslavem Ondříčkem.

Po Šimákově odchodu na vojnu v roce 1961 se stal hlavním zpěvákem skupiny Miki. Jenže i jeho čekala služba vlasti. Zašil se před ní v psychiatrické léčebně a kapela skončila. Když odvodní komise definitivně naznala, že branec Volek není schopen vykonávat nejčestnější povinnost se zbraní v ruce, Berka přivedl Mikiho do kapely Olympic. Ta pak dostala angažmá do nového představení divadla Semafor, které se jmenovalo Ondráš podotýká.

Recenzenti Volka znovu odsuzovali, psali, že je příkladem „špatného big beatu“, a pro kontrast vyzdvihovali jiného interpreta: slušnějšího a ukázněnějšího Pavla Bobka. Jenže slušnost bylo to poslední, co od Mikiho očekávaly jeho fanynky, které ho pronásledovaly přes celý Václavák.

Doba se ale měnila a nešlo jen o dílčí uvolňování politických poměrů v tehdejším Československu. Rock’n’rolloví zpěváci začínali vycházet z módy. Západní svět válcovali Beatles a Rolling Stones. I Olympic začal Petr Janda směrovat k vlastní tvorbě a postupně se loučil s dřívějšími frontmany.

„Byl to živel. Když jsem ho slyšel poprvé zpívat v Lucerně, úplně mě uhranul. Rád se ale napil, rád si zobnul nějaký prášek. Ke konci šedesátých let už to na něm bylo znát,“ popisoval Janda pro web iprima.cz.

V roce 1969 odjel Volek se skupinou Mickey & The Samuels do Západního Berlína a zpátky si mimo jiné vezl tiskoviny o Pražském jaru. Na hranicích Volka a jeho kamaráda, fotografa Aloise Valentu, zadrželi, půl roku je v Berlíně vyslýchali a potom je odsoudili na půldruhého roku za protistátní činnost.

Sedmdesátá léta pak Miki strávil koncertováním s kapelou Transit. Pokoušel se také bojovat se svými závislostmi, v něž přerostlo původní „tlumení trémy“. Začátkem další dekády se oženil, a dokonce se rozhodl dálkově studovat na filozofické fakultě. Záhy se však ukázalo, že není studijní typ. „Co vím, tak ženatý byl asi deset let, byl jsem dokonce i na jeho svatbě,“ vzpomínal přesto šéf Olympicu. V dostupných zdrojích se nedá dohledat ani manželčino jméno.

V roce 1984 natočil pro vydavatelství Panton svou první, ale zároveň poslední dlouhohrající desku. LP Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! Vokály mu na ní zpíval i Michal Prokop. Některé z písniček vysílají retro stanice dodnes: Rána a gól, Já ti píšu, Sally, Rock’n’roll je jeden. Nebo třeba Dlouhý boj (v originále Lonely Blue Boy) s textem Eduarda Krečmara, kde Miki zpívá „mé jméno je Svízel“… Je jasné, o čem to je.

Peníze za desku bohužel rychle zmizely a další nepřicházely. V následujících letech musel zpěvák prodat klavír i kytaru, přišel o bydlení a dožil v holešovickém bytě, jehož zařízení údajně tvořila jen železná postel.

Naposledy byl viděn živý 1. srpna 1996. Až po dvou týdnech našli Mikiho Volka bez známek života hasiči a policisté, kteří na přivolání sousedů vnikli dovnitř. Zemřel v pouhých 53 letech.

Pravděpodobnou příčinou bylo krvácení do jícnu jako následek dlouhodobého nadměrného požívání alkoholu. „Naposledy jsem se s ním viděl pár měsíců před smrtí. V posledním stádiu už byl jen na alkoholu a prášcích. Měl jich plný kufřík, míchal je. K tomu dokázal vypít i dvě láhve vodky,“ prozradil Petr Janda pro TV Prima.