Článek
Ten stadion nebylo vůbec jednoduché vyprodat. Dokázali to Rolling Stones nebo Pink Floyd. A pak ještě on s bráchou. Šedesát tisíc diváků, podle některých zdrojů dokonce 70. To je dvojnásobek koncertní kapacity pražského Edenu, od níž si zvykly odvozovat velikost svého věhlasu současné hudební celebrity.
František Nedvěd s bratrem Janem (79) to v dobách největší slávy jejich sourozenecké skupiny, konkrétně 21. června 1996, zvládli navzdory všeobecné skepsi. Vstupenka byla součástí speciálního alba na CD Nedvědi na Strahově a těch se prodalo přes 60 000.
Takhle František vzpomínal na legendární koncert: „Vůbec nic si z toho nepamatuju. Viděl jsem tisíce lidí a bylo strašně těžké, abych se nerozbrečel, abych neudělal chybu, aby mi to dobře hrálo a zpívalo,“ popisoval v rozhovoru pro iDNES Premium. „Bylo to fantastické a měli jsme ohromný úspěch. A bylo to trošku i takové zadostiučinění. Vystoupali jsme na Olymp, i když o nás do té doby hodně lidí pochybovalo a házelo nám klacky pod nohy. Prostě jsme pro ně byli jen dva trempíci,“ dodal.
Bláznivý nápad, který vyšel dokonale
S nápadem, jak oslavit Honzovy padesátiny, přišel moderátor Petr Novotný. Nikdo mu nevěřil, že by se tak bláhová myšlenka dala uskutečnit. Novotný později vzpomínal, jak se pořádání nechtěla ujmout žádná z renomovaných agentur. Všichni totiž předpovídali neúspěch.
Podceňovali ale typicky český fenomén: táborové ohně, posezení při kytaře a společný zpěv písní, které do takové atmosféry zapadají. Songy z produkce bratrů Nedvědů splňovaly tuto podmínku bezezbytku. Jejich písně totiž dokázal zahrát každý, kdo uměl na kytaru alespoň tři akordy. Většině z nás se vybaví Stánky, Ptáčata, Na kameni kámen, Růže z papíru nebo Valčíček. Fanouškům pak desítky dalších.
Slavní sourozenci, kteří prošli dramatickým vývojem vztahů a tvůrčí odlukou, se v roce 2021 znovu sešli a plánovali, že by si spolu zahráli v O2 areně. Jenže na to už nedošlo. František 18. července toho roku zemřel po boji s rakovinou plic. Bylo mu 73 let.
„Mám rakovinu. Já to pustím do světa, ať to všichni vědí. Jsem v léčení na chemoterapii, takže čekám, jestli se to spraví, anebo ne. Náladu mám ale dobrou. Ničemu nepodléhám, jenom se léčím. Věřím, že příští rok bude lepší než ten letošní,“ hlásil mladší z bratrské dvojice rok předtím.
Začalo to v hospodě
František Nedvěd spolu s bratrem Janem nejdříve zkoušeli bigbeat, proslavili se však až ve folkových kapelách Spirituál kvintet a především Brontosauři, kde byli ústřední dvojicí. V legendární kapele, která fungovala mezi lety 1972 až 1994, měli oba na starosti hudbu, texty, kytaru a zpěv.
„Abych se přiznal, začalo to v hospodě. Tam jsme se potkávali vždycky v sobotu a hráli všichni, kdo to uměli. Dvacet kytar, mandolíny, lžíce, všechno, co bylo potřeba. Hráli jsme trampské písně, moderní a někdy i do čtyř do rána,“ vzpomínal.
Nejraději se ohlížel za obdobím mezi lety 1978 a 1990. „To bylo všude narváno a všude úspěch. Lidé vstřícní a milí. Hráli jsme třeba v Plzni-Lochotíně na Portě, bylo tam 30 tisíc diváků a každý měl zapalovač a svítil. Tisíce světýlek! To byla taková nádhera!“
Bratři později vystupovali každý zvlášť. František se na sólovou dráhu vydal v roce 1998 vydáním desky Neváhej a vejdi. O rok později následovalo album Druhé podání a pak i další desky. Podstatným prvkem jeho sólového úspěchu byl moment, kdy pro sebe objevil „svatý grál“ v podobě repertoáru kanadského písničkáře Gordona Lightfoota. Jeho melodické, u nás ale neoposlouchané písně se staly s českými texty velkými hity – třeba Řemeslo (The Auctioneer).
Svého o rok staršího a do té doby známějšího bratra v této fázi kariéry František překonal počty koncertů i vydaných desek. Jejich cesty se po roce 2011 načas spojily při vydání desky Souhvězdí jisker, později však opět vystupovali odděleně.
Stmeloval rodinu
František Nedvěd se narodil 19. září 1947. „Dědeček vyučoval hru na klavír a táta měl ve 40. letech kapelu Pražská parta. Dokonce mi kdysi přišla fotografie, jak jde táta v klobouku po Karlově mostě s nějakým kamarádem. Táta hrával pravidelně každou sobotu i v osadě. Sešli se s kamarády, jedli, pili, bavili se a zpívali. A dokud byli ti staří pardálové naživu, tak je to drželo. A my jsme v tom pak pokračovali,“ líčil pro idnes.cz.
S manželkou Marií, se kterou po padesáti letech obnovili manželský slib, vychovali dva syny. Vojtěch pokračuje v muzikantské tradici, s otcem občas hrával. Stejně jako otec se profesionálně věnuje hudbě i František mladší.
Redakci extra.cz po tátově smrti mimo jiné prozradil, v čem mu otec nejvíc chybí. „Táta především stmeloval rodinu. A to se s jeho odchodem v podstatě úplně vypařilo. Scházeli jsme se u rodičů pravidelně na kafi, pořád jsme měli rodinná setkání,“ vzpomínal.
K tomu manželka Marie řekla Seznam Zprávám: „Když byly dětičky malé, tak to bylo zoufalé, teď už to jde, když vyrostly, to už na sebe máme i víc času.“ Na stárnoucí rodiče, malé děti a každodenní starosti byla tehdy sama. A i Františkovi v té době chyběla rodina nejvíc: „Já jsem vlastně hudbě obětoval celou rodinu. Díky manželce z dětí vyrostli slušní a pracovití lidé, ale já jsem neviděl první krůčky, neslyšel první slovo. To všechno mi uniklo,“ potvrzoval.
Na společná vystoupení s bratrem vzpomínal navzdory roztržce rád. A nikdy mu neupíral ani zásluhy na tvorbě. Sám se totiž považoval spíš za interpreta než za skladatele. Právě Jan byl podle něj tím, kdo chrlil jednu píseň za druhou.
