Jeho jméno zná každý. Tvář hrdiny nejslavnějšího českého jazykolamu si ale vybaví málokdo

Roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus. Ne, to není pouhá informace z rubriky „osoby a obsazení“, ale jeden z nejznámějších a také nejzrádnějších českých jazykolamů. Jen si to zkuste říct třikrát za sebou a pěkně v tempu! Pokud se na to cítíte, můžete sdělení rozšířit o informaci, že na klavír hrála Klára Králová.

Vladimír Leraus (†85), sám známý svou perfektní dikcí, si toho zpropadeného lorda opravdu zahrál. Bylo to v roce 1965 a postava se objevila v cyklu rozhlasových her o Sherlocku Holmesovi v pořadu Meteor. Hlasatel se po odvysílání příslušného dílu musel s tímto slovním spojením chtěj nechtěj poprat. Jenže to pro lidi z rádia tehdy nebyl žádný problém.

Dnes si jméno Vladimíra Lerause většina diváků vybaví právě díky tomuto jazykolamu. Ve skutečnosti za ním však stála mimořádně dlouhá a bohatá herecká kariéra, která vedla od slovenských divadelních scén až na prkna pražského Národního divadla.

Narodil se 28. července 1905 v Berouně. Jeho otec Antonín pracoval jako strojvůdce, ale zároveň byl vášnivým ochotníkem a lásku k divadlu předal i synovi. Přesto si přál, aby se Vladimír vydal spíše na akademickou dráhu. Mladý Leraus proto po maturitě nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval češtinu a francouzštinu.

Divadlo ho však přitahovalo víc než přednáškové sály. Soukromě se učil herectví u bývalé členky Národního divadla Anny Suchánkové, hrál s ochotnickými soubory a po několika semestrech studia definitivně opustil. Rozhodnutí věnovat se herectví naplno se ukázalo jako správné.

První profesionální angažmá získal v roce 1927 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Tehdy zde působila řada českých umělců, kteří pomáhali budovat slovenský kulturní život. Z mladého herce se rychle stal výrazný člen souboru. Přestože zpočátku dostával role princů, důstojníků a romantických mladíků, brzy si zahrál i náročnější dramatické postavy.

Následovala Ostrava a poté Zemské divadlo v Brně, kde se během třicátých let zařadil mezi nejvýraznější osobnosti souboru. Kritici oceňovali jeho kultivovaný projev, vytříbenou výslovnost a silný hlas. Právě díky těmto vlastnostem se stal vyhledávaným recitátorem a začal spolupracovat s rozhlasem. V Brně se také roku 1937 konala svatba pana Vladimíra Lerause se slečnou Šárkou Štětinovou.

Ve čtyřicátých letech zamířil do vinohradského divadla a v roce 1952 přijal nabídku Národního divadla. V jeho činoherním souboru pak působil více než dvě desetiletí, až do odchodu do penze v roce 1974. Přestože zde většinou dostával spíše vedlejší role, patřil k hercům, kteří dokázali zaujmout i v krátkém výstupu.

Jeho mužný vzhled, vysoká postava a zvučný hlas ho předurčovaly k rolím šlechticů, vojevůdců, lékařů nebo významných úředníků. Ve filmu debutoval už v polovině třicátých let, výrazněji se však prosadil až po druhé světové válce.

Diváci si ho mohou pamatovat například z pohádkově laděné historické komedie Alena z roku 1947. Zatímco František Smolík zde ztvárnil mistra platnéře a Vítězslav Vejražka zamilovaného čerta, Leraus si zahrál pána města, uhlazeného šlechtice sledujícího krásnou Alenu. Právě jeho komická scéna na schodišti, kdy se mu od boty uvolní dlouhá módní špička, patří k nezapomenutelným momentům filmu.

Nechyběl ani v řadě slavných českých snímků padesátých let. V pohádkové komedii Císařův pekař a Pekařův císař vytvořil postavu úlisného uherského vyslance. Ve Vávrově husitské trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem se objevil pokaždé v jiné historické roli. Diváci ho mohli zahlédnout také ve filmu Dobrý voják Švejk nebo v pohádce Labakan.

Přestože filmových rolí měl desítky, jeho skutečnou doménou zůstávalo mluvené slovo. Rozhlasoví režiséři si ho cenili pro dokonalou výslovnost a schopnost pracovat s hlasem. Není proto divu, že se objevil v řadě rozhlasových adaptací klasických děl od Shakespeara přes Čechova až po Dumase.

Vedle herectví se věnoval také neobvyklé aktivitě. Už ve třicátých letech byl členem skupiny TRAKT, která vysílala kulturní pořady v mezinárodním jazyce esperanto. Šlo o pozoruhodný projekt, který spojoval rozhlas, divadlo i literaturu a ve své době měl posluchače daleko za hranicemi Československa.

Před kamerou stál Vladimír Leraus naposledy v roce 1987 ve filmu Šašek a královna režisérky Věry Chytilové. Bylo mu tehdy 82 let. O dva roky dříve se rozloučil také s televizní tvorbou.

Zemřel před 35 lety, 29. června 1991 v Praze, jen měsíc před svými šestaosmdesátými narozeninami. Zanechal za sebou desítky divadelních rolí, bezpočet rozhlasových nahrávek a více než padesát filmových a televizních vystoupení.