Článek
Narodila se 25. února 1949 v Praze. Celý život tak Jaroslava Hanušová (†66) slavila narozeniny ve stínu výročí „vítězství pracujícího lidu“, jak se eufemisticky říkalo únorovému komunistickému puči z roku 1948. Od dětství se věnovala divadlu, po maturitě zvažovala i studium herectví. Nakonec ale začala chodit na právnickou fakultu, kterou však po třech letech opustila a našla uplatnění jako učitelka v mateřské školce. V polovině 80. let ji ale oslovil spolužák ze školy, jestli by se do showbyznysu nechtěla přeci jen vrátit. Tím spolužákem byl Jiří Lábus, který jí pomohl do tehdy velmi populárního pořadu Možná přijde i kouzelník…
Angažoval ji Troška i Renč
Počátkem 90. let pak přišly i první filmové příležitosti. Zahrála si ve filmech dvou režisérů, jejichž filmografie si je tak nepodobná, jak jen to je možné. Zdeněk Troška ji angažoval do pokračování své „sluneční“ série Slunce, seno, erotika (1991), zatímco Filip Renč z ní v témže roce udělal sadistickou vychovatelku ve svém celovečerním debutu Requiem pro panenku.
V menších úlohách se objevila i ve veselohrách Kanárská spojka (1993) a Divoké pivo (1993), které však předchozím snímkům nesahaly ani po kotníky.
Osudový muž
Jejím osudovým mužem byl o dva roky starší televizní režisér Jaroslav Hanuš. V manželství se jim narodily hned tři děti – dcery Klára a Bára a syn Jaroslav. Více hereckých příležitostí dostala Hanušová v televizi, a to právě v seriálech Jaroslava Hanuše. Ten s ní natočil třeba Život na zámku nebo Náměstíčko. V 90. letech začala také hostovat v několika divadlech, objevila se na scéně Činoherního klubu nebo v představeních agentury Harlekýn.
I když si myslela, že spolu jednou stráví příjemný podzim života, manžel se s ní rozvedl, připomíná web Vlasta.cz. Ubývalo i pracovních příležitostí, až zmizely úplně. Kvůli cukrovce navíc přišla o obě nohy.
„Stáří beru takové, jaké je. Vždycky říkám: Důchodkyně znamená být chudá, hladová a nedělat nic. Hodně čtu a koukám se na televizi,“ svěřila se svého času webu Prima Ženy herečka. Televizním divákům, kteří si ji zamilovali jako Jaruš z oblíbené estrádní série, to vhánělo slzy do očí.
To ještě nebyli vystaveni vlně nářků dalších hereckých seniorů, kteří sice téměř neopouštějí televizní obrazovky v nekonečných seriálech, přivydělávají si ještě v reklamě, přesto „nevycházejí se svým důchodem“. Na rozdíl od nich to „Jaruš“ k stáru skutečně neměla jednoduché.
Sbírka na invalidní vozík
Po amputaci nohou se o ni alespoň zčásti postarali její kamarádi a kolegové z branže. Uspořádali sbírku, díky které se postupně podařilo vybrat dost peněz na invalidní vozík.
Bydlela se synem a dcery ji pravidelně navštěvovaly. Poslední roky svého života ovšem z bytu prakticky nevycházela. Výjimkou byl pohřeb komunistického politika Miloslava Ransdorfa, na který v roce 2016 dorazila s kyticí karafiátů v ruce.
Ještě zkraje roku 2016 se zdálo, že se její stav zlepšuje. „Maminka se tak krásně začala zabývat okolním světem a byla zdravotně v pořádku,“ uvedla její dcera Klára. Jenže o nějakou dobu později se Hanušové udělalo nevolno a záchranka ji musela odvézt do nemocnice v Praze na Vinohradech, kde v pondělí 22. února 2016 zemřela. Je tomu právě 10 let.
„Nešlo s tím nic dělat. Maminka byla slaboučká a ono potom stačí cokoliv a organismus s tím třeba už bojovat nedokáže,“ odhalila novinářům hereččina dcera.
