„Já mám ráda políra“? Skutečný milostný život Ljuby Hermanové (†83) byl mnohem peprnější

Když začátkem 60. let sledovala československá mládež v tehdejší Československé televizi klip s písní Já mám ráda políra, musela se už tehdy ušklíbat nad tím hudebním pravěkem. Interpretovala ji navíc dáma, které táhlo na padesátku a i když se pořád mohla chlubit úžasnou figurou, Helenka Vondráčková to nebyla.

Kdyby si tehdy mohli tito skeptičtí diváci přečíst něco z toho, co díky nejrůznějším životopiscům víme dnes, spadla by jim čelist. Ljuba Hermanová sice zpívala o stavbaři, který na ni „furt dotíral“ a zval ji do Edenu, jinak to prej nemá cenu, její skutečné milostné zážitky byly však mnohem barvitější.

Jednu dobu byla například Titinkou hereckého kolegy Huga Haase. To byla univerzální přezdívka pro všechny jeho milenky, díky níž si je při oslovení nemohl splést. Účastnila se i vyhlášených divokých večírků u něj v bytě se stejně vyhlášeným „kulturním programem“. Traduje se, že když při jednom z nich došel kokain, dočasně program přerušila, oblékla si na nahé tělo pouze kožich a vypravila se do blízkého hotelu obstarat dalších pár lajn.

Narodila se 23. dubna, to víme přesně. Jaký letopočet se zrovna psal, to už tak jisté není. I když se za platný údaj považuje rok 1913, Ljuba si občas zažertovala a prokazovala se dokumenty, kde byla trojka přepsaná na osmičku.

Pokřtěná byla Luběnka a s rodiči a starším bratrem Janem vyrůstala v Neratovicích. Když se rodina přestěhovala do Prahy, vystřídal dětské hry (v nichž chyběly panenky, zato se to hemžilo indiánskými čelenkami z peří nešťastných slepic) zájem o divadlo. Maminka byla nadšená ochotnice a dceru podporovala. Ljuba měla navíc všechny nezbytné předpoklady: dobře zpívala, byla pohybově nadaná, a jak už víme, nestyděla se. Tatínek, úředník na dráze, z toho sice moc nadšený nebyl, ale ozdoby jeho domácnosti si prosadily svou.

Luběnka – později Ljuba – se seznámila s ředitelem oblíbené operetní scény Smíchovská aréna, který jí nabídl angažmá. Nastoupila 1. září 1931, pak postupně vystřídala několik dalších štací: Karlínské varieté, Theater an der Wien, Malá opereta, Velká opereta, Nové divadlo či bratislavské Slovenské národní divadlo.

Do Bratislavy za ní roku 1932 dorazila nabídka na účinkování ve filmu Voskovce a Wericha Peníze nebo život. Spolu s Hanou Vítovou si tam zazpívaly píseň Život je jen náhoda. Díky filmovému triku přitom byly ponořené v akváriu a kolem nich pluly rybky.

U filmu se uchytila a během 30. let jich natočila celkem 13. Byly žánrově i úrovní dost pestré, od hudební komedie přes detektivku, romanci až k venkovské operetě. Vidět ji, jak ve filmu U svatého Antoníčka stlouká máslo v moravském kroji, musel být opravdu silný zážitek.

Z prvotní filmové nádrže vedla cesta Ljuby Hermanové celkem logicky také za oběma hlavními protagonisty snímku do Osvobozeného divadla, kde brzy získala výsadní postavení. Jako jediná směla oběma hvězdám přihrávat při jejich slavných forbínách.

„Myslím, že jsem se Werichovi líbila, ale mně se líbil spíše jemnější a romantičtější Voskovec. Ovšem randila jsem s oběma. Později jsem se dozvěděla, že si to pak v šatně řekli,“ napsala ve svých pamětech s názvem „… a co jsem ještě neřekla“.

Pak přišla nacistická okupace. A ona byla poloviční Židovka. Později vzpomínala, že jí kdosi nabízel roli v německém filmu a když se dozvěděl o jejím původu, už nezavolal. Němci ji předvolali k výslechu. Tvrdila, že jim vysvětlila, že její otec dávno přestoupil na katolickou víru a proto ji propustili. Stáhla se ale z veřejného života, skrývala se, měla strach, popisuje web i60.cz. Živila se různě, dělala pomocnou sílu v Lucerna baru a později pracovala jako dělnice v cihelně.

Po skončení války Ljuba Hermanová hrála v karlínském hudebním divadle a účinkovala mimo jiné v muzikálu Divotvorný hrnec. Jejím milencem se stal mladý člen souboru, který byl zároveň uvědomělým soudruhem. Ona měla ke straně, co převzala jménem lidu vládu nad celou zemí, naopak výhrady, s nimiž se před ním netajila. Udal ji StB.

Z maléru jí tehdy pomohl Jan Werich, který se vypracoval na velmi vlivného muže. Hermanová se pak v šatně svěřila kolegyni Soně Červené: „Tady už si člověk fakt musí dát pozor na všechno, co řekne, i v posteli!“

Jinak ale dokázala s chlapy pěkně mávat. Jednou prý pozvala na večeři Vladimíra Dvořáka a Miroslava Horníčka a vždycky, když si jeden z nich musel odskočit, naznačila druhému, že by později mohli pokračovat jen ve dvou. Při loučení se pak oba ve dveřích zdráhali a rozpaky pokračovaly i před domem, kdy se nakonec každý vydal na opačnou stranu. Po chvíli kroužení se zase oba sešli před jejím domem a pochopili, jak to celé doopravdy bylo.

Množství milenců, jež Ljuba Hermanová v životě vystřídala, bylo nepochybně větší než malé. Její kamarád, novinář Jan Petránek, vyprávěl pro Český rozhlas tuhle historku: „Ljuba bydlela na Národní třídě. Dělala návštěvám moc dobré kafe. Jedno takové jsem zrovna pil, když si k ní přišla pro interview elévka z ženského časopisu. Ljuby se neomaleně zeptala: Prozradíte, kolik jste měla v životě milenců? Ljuba se v křesle naklonila, vzala telefonní seznam a hodila ho té zvědavce do klína se slovy: Já to nepočítala, můžete to udělat sama.“

Čtyři poctila tím, že s nimi vstoupila do manželství. Nejdřív si ve 22 vzala mistra republiky v boxu Eduarda Hrabáka. Její druhý muž, Miroslav Lorenc, byl pravým opakem prvního manžela. Noblesní, velmi sečtělý pán, který Ljubu naučil společenskému chování, nikdy se nehádal a v umělecké kariéře ji velmi podporoval. Ljuba ho nakonec opustila kvůli mladšímu architektovi Jiřímu Dvořákovi. Posledním byl o 29 let mladší zpěvák Karel Šmídek. Na oslavě jejích 70. narozenin, jí oznámil rozchod.

Přesto s ním dokázala až do své smrti zůstat v přátelském kontaktu. Jeho novou partnerku dokonce později označovala za svou adoptivní dceru. Hodně času každopádně trávili společně na chalupě na Okoři.

Ačkoli si „Hermanka“ kdysi věk ubírala, ve stáří se k němu hrdě hlásila, protože si užívala komplimentů, že by jí ho nikdo nehádal. Jak by také ano, když i po sedmdesátce dělala na jevišti stojky nebo metala hvězdy. A zvládla to i 14 dní po operaci dvanáctníku.

S vystupováním musela definitivně skončit, když se u ní rozvinula rakovina a k tomu si zlomila krček stehenní kosti. Ani v nemocnici však neopustila svůj životní styl a měla vždy po ruce vychlazený šampus.

Přestože se o ní s přibývajícím věkem začalo říkat, že je snad nesmrtelná, zemřela před 30 lety, 21. května roku 1996, necelý měsíc po svých 83. narozeninách.