Článek
Její maminka prý byla vynikající klavíristka, jenže kromě rodiny o tom nikdo nevěděl. Plachost jí nedovolila veřejně vystupovat, hrála jen, když byla sama doma a nikdo ji neslyšel, nebo si to alespoň myslela. Za dveřmi jí totiž zbožně naslouchala její jediná dcera.
Tak to alespoň v jednom z pokračování cyklu České televize 13. komnata popisovala herečka Zdenka Procházková. Pokaždé, když přišla ze školy, posadila se za dveře, aby maminku nerušila, a čekala, až dohraje. I ji sice tatínek, úředník Živnobanky, na klavír přihlásil, protože však na rozdíl od maminky ostychem netrpěla, začala chodit také na balet.
Když pak začala studovat reálné gymnázium, už věděla, že se chce stát herečkou. Po maturitě proto nastoupila na pražskou konzervatoř, kterou však po roce zavřeli němečtí okupanti. Vrátila se tam hned po válce a jejím profesorem se stal Karel Höger. Její životní jízda, místy pěkně rychlá a zběsilá, právě začínala.
Za ruku s profesorem
Zdena Procházková se narodila v Praze právě před 100 lety, 4. dubna 1926. Jejím prvním filmem měla být adaptace románu Marie Pujmanové Předtucha, ve skutečnosti však šlo pouze o to, aby studenti konzervatoře nemuseli být takzvaně totálně nasazeni na práci ve prospěch Velkoněmecké říše.
Ještě jako konzervatoristku ji pan profesor Höger pozval spolu se spolužačkou Šárkou Štemberkovou, aby s ním v malých roličkách jezdily na zájezdy. Ta Zdenčina ovšem byla přeci jen větší: Sedávala s hereckým velikánem vzadu v autě, on ji držel za ruku a ona byla v sedmém nebi. V roce 1946 pak dostala hlavní roli ve filmu Mrtvý mezi živými a jejím filmovým partnerem se stal opět Höger.
V jedné scéně se spolu měli líbat, zpočátku si dávali jen nevinné hubičky, režisér Bořivoj Zeman ale zavelel, že musí být opravdové. „Höger mě chytil a bylo to. Zamilovali jsme se do sebe. Byla to velká láska,“ popisovala později Zdenka Procházková ve své knize Procházka životem. Jejich do té doby platonický vztah doznal definitivní radikální proměny v hercově garsoniéře v podkroví nového domu na pražském Újezdě, kterou si pro podobné účely držel kromě bytu na Letné.
Profandila se k manželství
Vzali se a manželství jim klapalo. Bylo však typicky herecké, každý měl své zkoušky a svá představení. Zdenka také nepopírala, že o domácnost se nikdy moc nestarala. Stejně by prý nepřekonala kuchařské umění Karlovy maminky, od níž mu chutnalo nejvíce a kterou si možná i proto v roce 1940, když se stěhoval do Prahy kvůli angažmá v Národním divadle, vzal s sebou.
Prožili spolu sedmnáct let. Karel Höger měl hodně fanynek. Opravdu hodně. A občas to „fandění“ vyvrcholilo v malostranské garsonce. Obsadit i letenský byt a získat záznam o uzavřeném manželství v Högerově občanském průkazu se nakonec podařilo neformální vůdkyni fanklubu, Evě Vachkové.
Nezávisle na střídání slunce a mraků v partnerském vztahu získávala Zdenka množství filmových příležitostí, například v Návratu Martina Friče, Daleké cestě Alfréda Radoka, Písničce za groš Rudolfa Myzeta, v Mladých letech mého života Václava Kršky, ve filmu Nezlob, Kristino! Vladimíra Čecha, Třicet jedna ve stínu Jiřího Weisse, ve Ztracené tváři Pavla Hobla či ve filmu …a pátý jezdec je Strach Zbyňka Brynycha.
Němčina nastartovala novou kariéru
Protože od dětství perfektně ovládala němčinu, stávala se postupně i vyhledávanou konferenciérkou, dnes bychom řekli moderátorkou. V této úloze doprovázela i Laternu Magiku na výstavě Expo 58 v Bruselu, kde česká expozice a její doprovodný program – kulturní i gastronomický – vzbudily senzaci.
Získala tak cenné zahraniční kontakty, a když se pak s mužem rozvedli, stal se jejím druhým manželem rakouský občan Erich Hartman. Jako první české herečce v poválečné historii jí bylo nabídnuto angažmá ve Vídni, začala vystupovat v Burgtheatru, ale i na dalších rakouských a německých scénách.
To sice bylo opravdové terno, zvlášť v dobovém kontextu rozdělení Evropy „železnou oponou“, tuzemští režiséři na ni ovšem přestali s nabídkami myslet. Ona by si přitom hrozně ráda doma znovu zahrála. Nikdy neemigrovala, v zahraničí ji oficiálně zastupovala umělecká agentura Pragokoncert, takže stát díky ní měl dlouholetý a nezanedbatelný přísun deviz.
Poslední vánoční přání
Nazpět jí pomohl až bývalý manžel. Zavolal jí do Vídně, že by opět mohli hrát představení Drahý lhář, kde se dřív potkávali na jevišti v jeho rodném Brně. V Burgtheatru si domluvila volné termíny a pravidelně se s Karlem v Brně scházela. Chodili spolu na procházky a večer měli představení. Karel ale v květnu 1977 zemřel a Zdena pak už hrála jen mimo republiku.
V Rakousku také propagovala českou a v Česku rakouskou literaturu. V roce 2004 za to získala cenu ministra kultury Artis Bohemiae amicis. Sama v pokročilejším věku napsala několik knih. Zejména její Procházka životem, která vyšla v roce 2017, tedy v jejích 91 letech, se stala vítaným zdrojem pikantních historek. Líčila v ní třeba, jak kdysi připravila o panictví 17letého syna své kolegyně, nebo jak bouřlivý orgasmus jí přímo na jevišti způsobil nejmenovaný kolega.
Vitalitu jí mohl leckdo závidět a nejspíš také záviděl, pak ale přeci jen přišly zdravotní potíže. Bála se narkózy, proto odmítla výměnu kyčelního kloubu. Jenomže bez chirurgického zákroku se její pohyblivost stále zmenšovala, až zůstala upoutána na invalidní vozík. Raději se tak nechala přestěhovat do domova pro seniory.
Tam ale zůstala opuštěná. Nikdo ji nepřišel navštívit ani na její poslední Vánoce. Přála si k nim dostat ještě jednu, poslední roli. Byť malou. Její prosby ale nikdo nevyslyšel. Po problémech s jícnem přišel zápal plic, kvůli němuž skončila v motolské nemocnici. Tam také 25. srpna 2021 zemřela. Dožila se stejného věku jako její maminka, pětadevadesáti let.
