Autor Sanitky a Fany se k psaní dostal díky tuberkulóze: Jiří Hubač zemřel před 15 lety, jeho příběhy ale žijí dodnes

To jméno možná vy mladší ani neznáte. Stačí ale připomenout Sanitku, Dobrou vodu, Ikarův pád, Tažné ptáky nebo filmy Babí léto a Fany a je téměř jisté, že se vám vybaví příběhy, které patří k nejvýraznějším dílům české televizní a filmové tvorby. Scenárista, dramatik a spisovatel Jiří Hubač zemřel 27. září 2011. Dožil se 82 let, od jeho smrti letos uplyne patnáct let.

Hubač dokázal psát o obyčejných lidech způsobem, který z nich dělal mimořádně silné postavy. Zajímaly ho jejich slabosti, chyby, strachy, touhy i schopnost postavit se nepřízni osudu. A možná právě proto jeho příběhy nezestárly. I po desítkách let v nich diváci poznávají sami sebe nebo své blízké.

K cestě k psaní přitom měl Jiří Hubač původně daleko. Narodil se 27. srpna 1929 v pražských Satalicích a vystudoval průmyslovou školu elektrotechnickou. Pracoval jako konstruktér, redaktor a dokumentátor. Jeho život ale výrazně ovlivnila nemoc, kterou prodělal jako mladý muž, uvádí filmovyprehled.cz.

Když mu bylo devatenáct let, onemocněl tuberkulózou a dlouhé měsíce strávil v nemocnici. Právě tam se začal intenzivněji věnovat psaní. Krátil si jím dlouhou chvíli a své první texty dokonce předčítal spolupacientům. Jak později vzpomínal pro Prima Ženy, v nemocničním pokoji se při nich střídaly výbuchy smíchu s výbuchy kašle.

Po této zkušenosti se jeho životní cesta postupně stočila k literatuře. V roce 1961 nastoupil do Československé televize jako dramaturg a začal se prosazovat jako autor televizních her. Jeho rukopis byl od začátku založený především na psychologii postav a uvěřitelných dialozích.

V roce 1974 však musel z televize během husákovských čistek odejít. Pracoval potom jako scenárista na volné noze. Ani to ale jeho kariéru nezastavilo.

Ani Hubačův soukromý život nebyl žádným pohodovým příběhem. S manželkou Ivanou, učitelkou, které říkal Ivanka, vychovali tři syny – Ivana, Jiřího a Tomáše.

Začátky jejich manželství byly velmi skromné. Když se brali, neměli podle vzpomínek Hubačovy manželky peníze ani na klasickou svatební hostinu. Po obřadu šli do kantýny na párek. Rodina se třemi syny pak dlouho žila především z Hubačova platu, popisuje web iprima.cz.

Ivana Hubačová navíc pocházela z rodiny, kterou zasáhly politické represe. Její otec byl politickým vězněm a ona sama v určité době nemohla učit. Hubač tak musel finančně táhnout celou rodinu. Přesto se z manželství nestal jen smutný příběh existenčních starostí. Hubačova manželka svého muže později v knize Jiří Hubač, šlechtic příběhů popisovala jako laskavého a vzorného manžela a rodinného člověka.

Hlavní roli v Ikarově pádu napsal pro Vladimíra Menšíka. Slavný bavič v něm dostal možnost ukázat úplně jinou tvář, než dosud znali obdivovatelé jeho komiky – člověka závislého na alkoholu, který se snaží bojovat s vlastní slabostí.

Hubač přitom nevycházel jen z literární fantazie. Inspiraci našel ve vlastní rodině. Předobrazem mu byl otec Jaroslav, který měl také problémy s alkoholem. „Jirkův otec v podstatě byl alkoholik. Ale nemůžeme se tomu divit. Za první světové války byl v Rusku v legiích. A tam se naučil pít,“ vysvětluje paní Hubačová v knize Jiří Hubač, šlechtic příběhů.

Z těžkého rodinného tématu tak Hubač vytvořil jedno z nejpůsobivějších televizních dramat. Nešlo mu ovšem o odsouzení člověka, který selhal. Zajímal ho člověk samotný – jeho slabost, zoufalství a snaha dostat se zpět na nohy.

Právě schopnost napsat postavu konkrétnímu herci na tělo patřila k Hubačovým největším přednostem. Pro Vladimíra Menšíka vytvořil nejen Ikarův pád, ale také pokračování v podobě Tažných ptáků. S Jiřinou Bohdalovou ho spojila další dlouhá spolupráce. Napsal pro ni například divadelní hry Dům na nebesích a Generálka.

Jeho scénáře ale milovali také další přední čeští herci. Hubač dokázal jejich osobnost přetavit do postavy, která jim seděla, a současně nabídnout role, v nichž mohli ukázat i polohy, které diváci běžně neznali.

Ačkoli dával přednost jednotlivým televizním hrám a filmům, jeho jméno je dnes neodmyslitelně spojené také s televizními seriály. V roce 1983 přišla Dobrá voda, o rok později Sanitka. Oba seriály si získaly obrovskou popularitu a dodnes patří k titulům, které se pravidelně vracejí na televizní obrazovky.

Hubač měl ke své práci velmi osobitý přístup. Psával zásadně rukou a tvrdil, že ruka se při psaní brzy unaví, a člověku tak nedovolí psát zbytečnosti. Dodržoval také poměrně přísný pracovní režim. Podle režiséra Zdeňka Zelenky ráno vyvenčil psa a krátce po osmé už seděl ve své pracovně. Psával dopoledne. A měl pro to svérázné vysvětlení: po obědě už podle něj nic dobrého nevznikne.

Jeho syn Ivan Hubač vystudoval dramaturgii na DAMU a později působil jako dramaturg v rozhlase i České televizi. Používal pseudonym Ivan Hejna, aby nebyl zaměňován se svým otcem. Je mimo jiné autorem scénáře k pokračování Sanitky. Tomáš Hubač se stal advokátem.

V devadesátých letech se Hubač starší stále výrazněji prosazoval také jako filmový scenárista. Napsal mimo jiné Učitele tance, Fany a Všechny moje blízké. Vrchol jeho filmové tvorby přišel v roce 2001. Tehdy vzniklo Babí léto, příběh stárnoucích přátel, kteří se odmítají smířit s představou, že už jejich život nemůže přinést nic nového, jak jej charakterizuje web ceskatelevize.cz.

Vlastimil Brodský, Stanislav Zindulka, Jiří Menzel a další herci v něm dostali přesně ten typ rolí, pro které byl Hubač proslulý. Za scénář k filmu získal Českého lva. I v Babím létě přitom zůstal věrný svému celoživotnímu tématu. Člověk podle něj nebyl zajímavý ve chvíli, kdy je dokonalý. Zajímavý je tehdy, když zápasí s vlastními slabostmi.

Poslední roky života už Hubač bojoval s rakovinou jater. O své nemoci ale podle syna Ivana rodině dlouho neřekl. Nechtěl prý blízké traumatizovat a nemoc si příliš nepřipouštěl. Rodina tak jeho skutečný zdravotní stav dlouho neznala.

Jiří Hubač zemřel 27. září 2011 v pražské motolské nemocnici, kde se léčil už jako mladík – tehdy úspěšně. Bylo mu 82 let. Za sebou zanechal desítky televizních a filmových postav, divadelní hry, seriály i další literární tvorbu. A především příběhy, v nichž nebyli lidé ani černí, ani bílí. Byli prostě lidští.