Autor předlohy Pelíšků psal, když měl málo peněz na účtu. Potřeboval jen džíny, pivo, tlačenku a cigarety

Nebýt jeho, musela by Česká televize o Vánocích hodně přitlačit na původní tvorbu. Tři oříšky pro Popelku si samozřejmě vzít nenecháme, Tři veteráni nás pobaví, pořád to jsou ale jen pohádky. Pelíšky však odhalují drsnou realitu. A sranda je u nich stejně. Petr Šabach (†66) přitom rozhodně nekalkuloval, že stvoří divácký megahit.

Prostě se jen před 75 roky, 23. srpna 1951, narodil do domácnosti dost podobné té, které v nesmrtelném filmu vládne prostřednictvím nástěnky Miroslav Donutil a kde od trouby s pečeným kuřetem tahá za nitky Simona Stašová.

Střípky svého dětství popsal v knize Hovno hoří, odkud je vyzobal a mistrovsky propojil scenárista Petr Jarchovský. Režiséru Janu Hřebejkovi pak už nezbývalo, než natočit klasiku. Navíc dost výdělečnou: Jen do českých kin na film přišlo přes milion diváků, kteří za vstupné utratili víc než 60 milionů korun. Každoroční vánoční reprízy na ČT mívají sledovanost mezi 1,5 a 2 miliony.

Šabach přitom dlouho psal takříkajíc „na vedlejšák“. Roku 1974 se stal technickým redaktorem v agentuře Pragokoncert, o rok později mu vyšla první povídka. V roce 1976 vzal místo metodika kulturního domu v pražských Kobylisích, dva roky poté začal pracovat jako noční hlídač v Klášteře sv. Jiří na Hradčanech. V roce 1982 nastoupil do Středočeského nakladatelství a knihkupectví. Dva roky poté byl přijat coby odborný referent na pražskou Akademii výtvarných umění.

Roku 1986 vydal první knihu Jak potopit Austrálii, další rok získal funkci odborného referenta v Galerii hlavního města Prahy, kde především připravoval výstavní program v Domě u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Funkci opustil až roku 2001, kdy se rozhodl věnovat jen psaní.

„Mně se šlo blbě na volnou nohu, já měl skvělý zaměstnání. Nepředřel jsem se, bavilo mě to. Peníze nic moc, ale byly jistý, plus stravenky. No a v padesáti jsem šel na volnou nohu. Teda nejdřív jsem šel za Láďou Horáčkem z vydavatelství Paseka do hospody a říkám mu: Já bych to chtěl slyšet ještě jednou a nahlas. Ty jsi řek’, že mě uživíš? A on vstal, byl to mistr velkejch gest, a zapřisáhl se před celou hospodou, že ano. Tak jsem dal výpověď – a nelitoval ani vteřinu. Já měl vždycky víc štěstí než rozumu,“ popisoval autor svou profesionalizaci v rozhovoru pro Pátek Lidových novin.

Jeho otec byl vojákem z povolání, matka úřednicí ministerstva školství a kultury. Syn od roku 1966 studoval Střední knihovnickou školu, po 1. ročníku ale přestoupil na gymnázium, z něhož byl v roce 1969 vyloučen, protože se vrátil z prázdninového výletu do Británie plánovaného na týden s tříměsíčním zpožděním. Prý uvažoval o emigraci, uvědomil si však, že by rodičům způsobil nesmírné potíže.

„Ten prů*er jsme nějak přežili,“ vzpomínal pro Reflex u příležitosti svých šedesátin. „Moje generace to brala takhle: za žádnou cenu nevstoupím do strany, ale do ROH ano. ROH nebo Svaz československo-sovětského přátelství. To bylo menší zlo. Poznal jsem jen jednoho drsňáka, který se z toho dokázal vyvléknout. Když se ho ptali, jestli by chtěl vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství, řekl, že pěkně děkuje, ale ne. Zato prý kdyby měli Svaz československo-sovětského nepřátelství, to by bral. Vyrazili ho okamžitě.“

Na otázku, jak moc se jeho otec podobal Donutilovu lampasákovi z Pelíšků, odpověděl Lidovým novinám: „Tahle filmová postava je úplnej blbec, i když v podstatě hodnej. Můj otec ale žádnej blbec nebyl – no kolik znáte lampasáků, kteří by se domluvili několika řečmi? I když je fakt, že jídelní lístek nám doma psal a jednou i vyvěsil na nástěnku, kterou jsme doma skutečně měli. Na tohle bych fakt nepřišel.“

Petr Šabach na vojně vůbec nebyl. „Já velmi tvrdě pracoval na tom, abych dostal modrou knížku. A víte, co mi otec řekl? Ať prej si z toho nic nedělám, že on mi může vojnu zařídit i tak. Já mu povídám, ať to s tou laskavostí zase tak nepřehání. Tak ode mě chtěl ujištění, že z toho nebudu mít celoživotní mindrák. A to teda vopravdu nemám,“ dušoval se.

Po vyhazovu z gymplu se vrátil mezi budoucí knihovníky. Následovalo dálkové studium kulturologie na Filozofické fakultě UK, obor absolvoval v roce 1979 diplomkou Specifika rodiny v předávání kulturních hodnot.

Tu asi mimo oponenta četl málokdo. Další Petrovy práce už měly podstatně širší publikum. Po prvotině Jak potopit Austrálii následovala třeba Šakalí léta (1993), Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Opilé banány (2001). Pak se na knihkupeckých pultech objevil Zvláštní problém Františka S. (1996), Občanský průkaz (2006), Máslem dolů (2012). Jeho poslední knihy nesly názvy Rothschildova flaška, A nakonec Vánoce.

Jan Hřebejk převedl do filmové podoby kromě Pelíšků i Šakalí léta a Pupendo, Ondřej Trojan se chopil Občanského průkazu. I proto se o Šabachovi říkalo, že je jedním z hrstky českých literátů, co se uživí jen psaním.

„Hele, já nejsem nějak šíleně bohatej z knížek,“ reagoval na to. „Každá koruna dobrá, je moje zásada. A neohnout se pro korunu je prostě hřích. Ale kvůli tomu to nedělám. Já jsem řek’ v nějakým rozhovoru, že píšu, když zjistím, že mám málo peněz na účtu. Ale kdyby mě to nebavilo, tak to fakt nedělám.“

Připouštěl ovšem, že knihy ho uživí: „Tedy srovnatelně s běžným zaměstnáním. Neumím psát jako Viewegh od devíti do pěti, moje maximum jsou dvě definitivní stránky denně. Ale co já potřebuju? Jedny džíny, pivo, k jídlu mám nejradši tlačenku a nejvíc mě stojí cigarety,“ vysvětloval.

K psaní si přivydělával i pedagogickou činností. Frekventanti kursů tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého ho měli moc rádi, někteří i jako životního mentora. „Kázal jsem těm svým studentům, kteří na mě většinu času vejrali jako nekňubové naprosto neschopní čehokoli,“ vzpomínal láskyplně Petr Šabach v době, kdy už neučil, „že jim chybí fyzická práce, že žijí v nerovnováze. I děti cara Mikuláše měly povinně hodinu dvě denně štípat dříví!“

„Na pivo mám i z toho svýho důchodu devět tisíc osm set korun,“ prohlásil hrdě v roce 2016, kdy vzbudil pozornost odmítnutím Ceny Karla Čapka udělované českým centrem P.E.N. klubu a s ní spojené odměny 100 000 korun.

Na sklonku života – což ovšem tehdy ještě nikdo netušil – se Šabach stal zastupitelem Prahy 6. Logicky: Od dvou let bydlel v Dejvicích a od pětadvaceti, kdy se oženil s paní, co jí zbytek života říkal Andula, také ve stejném bytě. Tam vyrůstali i jejich dva synové, než – jak Šabach říkal – vypadli z hnízda.

Když 16. září 2017 zemřel (podle oficiálních informací byl bezprostřední příčinou jeho úmrtí infarkt myokardu, který utrpěl po předchozím období vážných zdravotních potíží), napsal starosta Ondřej Kolář na radniční web: „Opustil nás člověk, který měl skvělý smysl pro humor. Přiznávám, že jsem tajně doufal, že o své zastupitelské anabázi jednou napíše knihu a že to bude jedna z jeho nejlepších. To sice už nestihne, ale doufám, že to všechno ještě časem tam nahoře probereme u piva.“