Článek
Megan Jackson (27) dlouhé roky trápily silné bolesti hlavy, které přičítala vysokému krevnímu tlaku. Teprve když si lékař při vyšetření všiml rozdílně velkých zorniček, přišel šokující verdikt. Mladá maminka dvou dětí má neoperovatelnou výduť mozkové tepny a žije s vědomím, že může kdykoli prasknout.
Bolesti hlavy provázely Megan několik let. Poté, co jí v roce 2020 diagnostikovali vysoký krevní tlak, měla za to, že právě ten je jejich příčinou. Vše se změnilo loni na jaře, kdy ji zasáhla bolest, jakou dosud nezažila.
„Byla to nesnesitelná bolest za levým okem, jako by mi někdo zabodával do hlavy ledový bodec. Trvala celý týden a běžné léky vůbec nezabíraly,“ popsala pro The Sun. Většinu dní strávila v posteli, až se nakonec vydala ke svému praktickému lékaři. Ten si okamžitě všiml něčeho neobvyklého.
„Doktor si všiml, že mám levou zorničku větší než pravou. Ještě ten den mě poslali na urgentní vyšetření do nemocnice,“ vzpomíná. Výsledky vyšetření jí obrátily život vzhůru nohama. Lékaři odhalili pětimilimetrové aneurysma, tedy výduť na mozkové tepně. Kvůli jeho umístění a vysokému riziku prasknutí během zákroku ji ale nemohou operovat.
„S manželem Liamem jsme se oba rozplakali. Viděla jsem v jeho tváři obrovský smutek,“ přiznává. Sedmadvacetiletá zdravotní sestra dnes žije s vědomím, že v hlavě nosí takzvanou časovanou bombu. Pokud by výduť praskla, mohla by během několika okamžiků zemřít na krvácení do mozku.
„Je děsivé vědět, že mám v hlavě něco, co mě může kdykoli zabít. Nejvíc se bojím, že moje děti vyrostou bez maminky a manžel zůstane sám,“ svěřuje se. Lékaři proto její stav pravidelně sledují a snaží se minimalizovat riziko prasknutí. Megan užívá léky na snížení krevního tlaku a jakékoli zhoršení bolestí hlavy nebo změny zraku pro ni znamenají okamžitou cestu do nemocnice.
Od stanovení diagnózy nechodí do práce a rozhodla se výrazně zpomalit životní tempo. Novou radost našla v pečení dortů a zákusků, kterým se věnuje z domova. „Nemůžu uvěřit, kolik lidí si každý týden přijde koupit moje dorty. Bez jejich podpory bych tu dnes možná ani nebyla,“ říká.
Přestože budoucnost zůstává nejistá, snaží se soustředit na to, co je pro ni nejdůležitější – čas strávený s rodinou. „Pokaždé, když otevřu oči, jsem vděčná, že jsem pořád naživu. Proto se snažím žít každý den, jako by byl můj poslední.“
