Článek
Jednatřicetiletý Calum Grevers se rozhodl zbořit tabu a předsudky, které panují okolo milostného života lidí s postižením. Sám trpí svalovou dystrofií a je upoutaný na invalidní vozík. To ovšem neznamená, že nerandí.
„Byl bych rád, kdyby lidé měli otevřenější mysl a třeba si připustili, že nemusí být tak hrozné jít na rande s někým s fyzickým postižením,“ uvedl pro deník Mirror Calum.
Ten byl letos zatím na jedné schůzce, na kterou jeho protějšek dorazil o dvě hodiny později. Druhá se ani nekonala kvůli neustálému přesouvání termínů. Vztah tak skončil dřív, než začal. Calum je na nepřímá odmítnutí bohužel celkem zvyklý.
„Někteří lidé se mě bojí odmítnout, protože si myslí, že jsem citlivější než jiní. Žiju s fyzickým postižením, ve skutečnosti odmítnutí snáším dobře a jsem méně citlivý než většina lidí,“ popsal s tím, že když se mu někdo bez vysvětlení přestane ozývat, dělá to spíš kvůli sobě.
Calum randí teprve poslední čtyři roky. Dříve sám věřil, že lidi jako on nemají nárok na vztahy a milostný život. Jeho vrstevníci preferovali party život a on sám kluby ze zjevných důvodů nenavštěvoval.
Navíc na nezávazné známosti nikdy nebyl. Preferuje navázat emocionální spojení. „Když narazím na někoho, kdo by šel se mnou do vztahu, myslím, že to bude ta pravá,“ říká.
Jelikož se mu randicí aplikace neosvědčily, Calum preferuje osobní setkání. Lidé jsou ale rychlí v úsudku. I po hodinovém rozhovoru jsou schopni Caluma automaticky odmítnout, aniž by věděli, co odmítají.
Mají buď příliš mnoho předsudků, nebo ho nechtějí urazit. Přitom by stačilo, aby se ptali. Grevers by ve skutečnosti uvítal, kdyby mu lidé kladli všechny otázky, na které se bojí zeptat. A nebáli se strávit s ním trochu času.
Mnoho lidí se také obává, že se z nich stanou pečovatelé na plný úvazek, když půjdou do vztahu s člověkem s postižením.
„Žiji v bytě sám. Mám pečovatele, co mi pomáhají. To, že jsem tělesně postižený, neznamená, že nemohu do vztahu přinést, co je potřeba,“ je přesvědčený Calum.
Ten na svou vysněnou partnerku zatím čeká, a než ji najde, doufá, že mu osvěta, kterou přináší, hledání usnadní. Kromě otevřenosti vůči znevýhodněným by podle něj pomohlo i zpřístupnění veřejných prostor, jako například podniků apod. Aby se i postižení měli možnost potkávat s druhými.
„Chce to hlavně změnit společnost a kolektivní přemýšlení. Je potřeba si uvědomit, že lidé s postižením mohou vést stejně plnohodnotný život jako ostatní. Možná ne fyzicky, ale emocionálně určitě,“ vzkázal na závěr.
