Článek
Julia Yuro (23) z New Jersey trpí vzácnou psychickou poruchou, kvůli které si každý večer rozedírá rány do krve. Diagnostikovali jí obsedantně-kompulzivní poruchu, při které člověk neovladatelně škrábe a trhá vlastní kůži, aby odstranil domnělé „nečistoty“. To, co začíná jako obyčejná večerní péče o pleť, se během pár minut mění v hodiny sebedestruktivního rituálu. Julia tráví až čtyři hodiny denně před zrcadlem, zatímco její tvář končí plná ran, krve a strupů.
„Moje kožní porucha ovlivňuje můj život každý den,“ svěřuje se. „Za posledních devět let nebyl jediný den, kdy bych nemyslela na to, jak moje pleť vypadá,“ říká pro Need To Know. S kůží začala zápasit už ve čtrnácti, ale k plně rozvinuté kompulzi došlo kolem šestnácti. Zpočátku si myslela, že je to běžný „pubertální zlozvyk“. Brzy si ale uvědomila, že ji ovládá každou noc i den. Kvůli tomu dokonce přestala vycházet z domu. „Moje pleť je ve skutečnosti hladká, když ji netrhám,“ říká Julia. „Ale pořád hledám, co z ní můžu vyčistit. Když to přeženu, zůstávají mi v obličeji důlky a hluboké jizvy, které nezmizí, pokud nepodstoupím laserové ošetření.“ Každé poranění se hojí týdny, zanechává nové jizvy a Julia se cítí stále méně jistá sama sebou. Kvůli vzhledu má problém i s randěním. „Když jdu na schůzku, celou dobu myslím na to, jestli se ten kluk zeptá, proč moje pleť vypadá takhle,“ přiznává. Nejhorší zážitek ale měla u zubaře.
„Byla jsem po létě spálená od slunce a večer předtím jsem si kůži rozdrásala. Když jsem si sedla do křesla, chtěla jsem utéct. Asistentka se zeptala: ‚Je to od slunce?‘ A zubařka odpověděla: ‚Ne, to je jen špatné akné.‘ Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem nic říct, protože měla ruce v mé puse,“ říká s tím, že se v životě necítila tak ponížená.
Po devíti letech nejistoty dostala v létě 2025 oficiální diagnózu. Dnes chodí na terapii i k dermatologovi a učí se, jak přestat ubližovat sama sobě. Pomáhá jí kognitivně-behaviorální terapie a léky, ale sama uznává, že uzdravení bude běh na dlouhou trať. „Strávila jsem roky tím, že jsem se cítila jako vězeň ve vlastní kůži,“ říká. „Teď se konečně učím, že uzdravení není o dokonalosti, ale o tom odpustit si za ty jizvy.“
