Článek
Maria West (30) ze Seattlu je hrdá „trad wife“ – žena, která se rozhodla říct modernímu shonu ne a žít pomaleji, vědoměji a po svém. Zatímco její manžel Denis pracuje v realitách, ona zůstává doma s dětmi, peče kváskový chleba, uklízí, učí je a dělá to celé s láskou – často v letních šatech a s dokonale naneseným make-upem.
„I v chaosu mateřství chci být jemná, krásná a zakotvená,“ říká Maria a dodává, že se doma chce cítit dobře nejen kvůli sobě, ale i kvůli rodině. „Nechci vypadat jako jeden z kluků. Záleží mi na tom, jak se prezentuju – ne z marnivosti, ale z úcty. K sobě, k domovu, k dětem i k manželovi.“
Někdy na sobě má šaty a výraznější make-up, jindy jen culík a sladěné domácí oblečení. „Nejde o dokonalost, ale o záměr. Věřím v ženskost – i v tom, jak se oblékám,“ říká tradiční manželka pro What’s The Jam.
Tento přístup nazývá tichá rebelie. A není to jen poetický výraz. Maria se vědomě staví proti tempu a tlakům dnešní společnosti, jen ne nahlas a veřejně. „Někdo demonstruje na ulici, já se bouřím tím, že si zvolím pomalý a zakořeněný život doma. Je to pořád rebelie, jen jemnější.“
Má pro to i konkrétní příklady: „Zdraží vajíčka? Pořídím si slepice. Regály plné chemického jídla? Peču kváskový chleba. Tlak na matky, aby předaly děti škole a šly vydělávat? Já učím doma a s radostí. Když chtějí, aby naše děti zapadly do systému, já je vedu k tomu, aby přemýšlely samostatně,“ tvrdí maminka.
Na Instagramu @camistrella, kde ji sledují stovky tisíc lidí, sdílí střípky ze svého života. A i když většina sledujících její styl obdivuje, někteří ji ostře kritizují. „Myslí si, že když zůstanu doma, jsem utlačovaná nebo omezená. Přitom já si tady v klidu vařím polévku a žiju podle sebe,“ směje se.
Jedním příspěvkem se trefila i do hejtrů: „V letních šatech míchám těsto a občas si popláču v linkách na oči. Krása není slabost. Domácnost není nuda. Tohle je moje verze síly: tichá, krásná, trochu šílená – vítejte v mé tiché rebelii.“
Maria je s Denisem od šestnácti a vzali se v šestadvaceti. Jejich běžný den vypadá dost realisticky. „Učím děti, vařím, uklízím, starám se – a dělám, že tu hromadu prádla nevidím. Všude po bytě se povaluje studená káva, seznam úkolů je věčně rozpracovaný. Ale mezitím se občas objeví jemná chvíle, která mi připomene, proč to všechno má smysl.“
Tvrdí, že přijetí „trad wife“ životního stylu nebylo o tom, že by se něčeho vzdala – ale o tom, že se konečně našla. „Nepřestala jsem být sama sebou, jen jsem přestala honit věci, které ke mně nepatří. Moje stopa se tvoří v pomalém ránu, u společného jídla a v dětských ručkách.“
A na závěr posílá vzkaz těm, kteří stále tvrdí, že být doma není skutečná práce. „Zkuste udržet batole živé, nakrmené a mimo kuchyňskou linku dvanáct hodin bez přestávky – a pak si o tom můžeme popovídat,“ uzavírá rázně.
