Článek
Když se po dovolené Eva Decroix probírala došlými e-maily, nestačila se divit. Narazila na jeden, který ji dost zarazil. A rozhodně by nechtěla, aby zapadl. Stálo v něm totiž něco, proti čemu se snaží bojovat, a to všemi dostupnými prostředky.
„Dneska jsem viděla, jak staré ženy nadávaly ve vlaku Ukrajince. Měla jsem radost. Čím víc pocítí, že je tu nechceme, tím lépe,“ citovala z došlého psaní, v němž autorka opěvovala verbální útok na Ukrajinku ve vlaku.
„Zamrazilo mne. Jsem zvyklá na strašné urážky, vulgarity, kopance. Ale ty míří na mě. Tady se někdo chlubí tím, že měl radost z ubližování – jakkoliv zatím jen slovního – někomu jinému. Jen kvůli zemi původu či národnosti… Bože, kam jsme to dospěli?“ ptala se poslankyně.
„Fakt nekecám, když řeknu, že z toho mám těžkou hlavu a husí kůži. Opravdu hodně upřímně vás prosím, dělejme mezi lidmi rozdíly na lidi poctivé a na šmejdy, na lidi, kterým věříme a nevěříme, klidně na lidi hloupé a chytré, ale pořád nahlas křičme, že jsme všichni lidé,“ doplnila Decroix, které se z tohoto dopisu udělalo zle.
„Je to hrozný, jaká nenávist tady mezi lidmi je. Bohužel pomáhají jí dnešní politici, dezinformace a lži,“ připomněla jedna z fanynek v následné diskuzi. V ní se většina lidí postavila na stranu političky a Ukrajinky ve vlaku.
Nejednou zaznělo, že dotyčné „semetriky“ by možná měly zažít to samé na vlastní kůži. Pak by jistě mluvily jinak. Objevil se také názor, že se tu lidé mají příliš dobře a vymýšlejí hlouposti. Nepomáhá ani anonymita sociálních sítí a nejrůznějších diskuzních fór, kde si debatující často dovolují strašné věci.
