Článek
Ten výrok je technicistní a prostý emocí, čili asi takový, jaká je možná sama exministryně obrany Jana Černochová. „Kdyby tam nešel se zbraní s tlumičem, šel by tam s nožem,“ řekla madam suše na adresu střelce půl roku po jeho řádění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. To se tehdy dotklo otce jedné z obětí, který se poté po Černochové domáhal soudní omluvy za necitlivá slova.
Prvoinstanční soud žalobu zamítl, což nyní potvrdil senát pražského městského soudu. Černochová prý pouze vyjádřila svůj názor. To je sice právně v pořádku, ale z hlediska lidství, pokud to tak lze nazvat, nedostačující. Kdo má zálibu v díle Karla Čapka, ví, o čem je řeč.
Jak by měla vypadat lidsky normální reakce na požadavek na omluvu? Když už Černochová něco takového pronesla, měla se poté s tímto otcem sejít, posypat si hlavu popelem a vyjádřit mu nejupřímnější soustrast. Nic takového však neučinila.
Bolest nad skonem dítěte je jedna z nejstrašnějších. Ne nadarmo se říká, že staří nemají pochovávat mladé. Pipláte své dítě od kolíbky, sledujete jeho první krůčky, bojíte se o něj, nedopustíte šikanu, učíte se s ním, pokud marodí, je vám taky špatně. Když pak najednou stojí vedle vás jako dospělý člověk, cítíte moudrost bytí. Potom přijde někdo a pokračování vaší existence na pozemské pouti sprovodí ze světa. Jako kdybyste náhle nebyli ani vy.
Člověk v takové chvíli potřebuje, aby „jeho“ politici ještě hodně dlouho našlapovali kolem tragédie po špičkách a vážili každé slovo. Příšerné na celé věci je, že Černochová asi na svá slova po půl minutě zapomněla, aniž by si na zlomek vteřiny uvědomila, jak mohou být zraňující. Absence empatie poté už jen celý příběh podtrhuje černým inkoustem.
Novinky.cz