Článek
Poslankyně – zejména ty mladé – se bojí ve Sněmovně svých kolegů. Před časem jsme o tom už psali, ale je to tady zase a prý ještě o něco horší. Osobní svědectví neznějí pěkně.
Problematické situace lze rozdělit na dvě hlavní kategorie: první se týká „obyčejného“ pouštění hrůzy, druhá je ještě horší; zde jde dokonce o nevyžádané doteky a hodně privátní návrhy.
Těžko říct, čemu dát přednost. Pokud vás nějaký pitoma peskuje a poučuje a ještě nad vámi u toho stojí, zatímco vy sedíte, může to být krajně nepříjemné. Když se ale na vás nějaká obluda ve špatně padnoucím obleku pokouší sápat, je to už na hodně ostrou reakci.
Sněmovna prý nemá žádné prostředky, jak takové jednání institucionálně čili systémově řešit. Což vlastně docela dost vypovídá o politické kultuře v této zemi jako takové.
Na celou záležitost se však samozřejmě můžeme podívat i tak, že Poslanecká sněmovna je pouze vzorkem celé společnosti. Co jsme si zvolili, to máme – a jsme to „my“. Jestliže jsme schopni na sebe tahat baseballové pálky z kufru auta při sebemenším silničním nedorozumění, urážet ženy, nepoužívat deodorant nebo dokonce volit SPD, tak se holt nemůžeme ničemu divit.
Z hlediska platů i náhrad je to ve Sněmovně naštěstí vyrovnané; sto tisíc v základu to jistí pro všechny. Být křehkou poslankyní, zaměstnal(a) bych jako asistenta nějakého ranaře nebo alespoň kulturistu. Ten by se ode mě nehnul na krok.