Článek
Praha už volá, Praha už volá rytmem Václavského náměstí! Známá píseň v podání Karla Hály nám nenápadně připomíná blížící se 37. výročí 17. listopadu. Ačkoli nejde o kulaté jubileum, je rozhodně co oprašovat. Máme tu totiž vládu, která je s ušlechtilými ideály tehdejší doby kompatibilní asi jako prase divoké s ledňáčkem nebo roztomilým koťátkem.
Babiš, Okamura a Macinka u moci, to je výsměch všemu, co nelze zvážit, zbaštit, vypít a zařadit do přihrádky. Lid si ovšem zvolil, lid to má. Kdyby záleželo jen na Praze, šance tří výše jmenovaných na vedení státu by se rovnala naději na výhru v loterii; když už tu máme ale ten zbytek země, dopadlo to takhle.
Konec provokací Pražáka křtěného Vltavou. Zřejmě nejtragičtější ministr kultury všech dob a veškerých národů – s výjimkou některých domorodých kmenů – Otík Klempíř odmítl oslavy letošního výročí podpořit. Samozřejmě ne ze svého, to by Ota možná i dal, když kdysi práskal StB; svědomí je ošemetná věc a odpustky jsou klasika.
Tady jde nicméně o státní prachy a současnou finanční a ideovou linii. Nelze rozhazovat, je třeba šetřit, razítko na žádosti organizátorů musí být přesně jeden centimetr od pravého kraje lejstra, bla bla… Prostě lze vymyslet milion chvilek, pardon, důvodů, proč peníze nemůžou přistát na účtu.
Zasáhl ale Jihočeský kraj, hejtman a šéf hnutí Naše Česko Martin Kuba. Jižní Čechy pošlou do Prahy na událost tři sta tisíc. Přidali se i prostí občané. Ti přispěli organizátorům částkou 1,5 milionu korun, přičemž další finance bezpochyby ještě přibudou.
Oto, no toto! Názvem další populární písně, tentokrát z tvůrčí dílny Ivana Mládka, si lze vypomoci při odlehčení trapného postoje ministra Klempíře. Tento slovutný Motorista se asi bude muset na Národní třídu 17. listopadu, z moci úřední, taky dostavit, byť z toho má určitě pramalou radost. Bezpochyby ho čeká pískot a bučení. Což takhle navštívit závodního lékaře a dát si vystavit neschopenku?
Tohle je ostatně při každém výročí 17. listopadu zřejmě to nejkomičtější: jak se různí Babišové, Klempířové a další podobné figurky na Národní třídě kroutí a vypouštějí naučené fráze. Nepřijít dost dobře nelze, jistotou pak ovšem je, že účast se zvrhne v hlasité opovržení ze strany části společnosti.
Autor těchto řádků odhaduje, že na „místo činu“ se přesto letos s velkou chutí dostaví Petr Macinka. S nenápadně schovanou ochrankou za zády bude zase provokovat. „Národní puberťák“ se na Národní třídu možná i těší. Lepší jeviště bude mít jen těžko.
Výročí 17. listopadu se však týká rovněž památky protestu studentů v roce 1939 a smrti Jana Opletala. Tenkrát šlo nejen o svobodu, v sázce byl přímo život. Aspoň na tohle jsi, ty historicky podružný Oto, mohl dát nějaké peníze.