Článek
Styděla se a byla jí zima, takže zadeček a stehna pokryla husí kůže. O to větší nádech cudné erotiky dostalo nahé pozadí Jitky Zelenohorské (78) v Oscarem oceněném filmu Ostře sledované vlaky. Nejen o něm jsme si s ní naposledy povídali. Také o hereckém startu školačky z Vinohrad a poté vztahu gymnazistky s Waldemarem Matuškou. Trval pět let a skončil náhle. A co bylo pak?
Život pohledné, obsazované mladé herečky z 60. a 70. let byl plný dramatických zvratů… „Končil rok 1968 a mně jako by končil svět. Přišli Rusáci, Walda mě vyhodil, skončil mi velký vztah. U bytu vyměněné zámky, najednou jsem neměla kde bydlet. Navíc kvůli invazi končila i divadla, ve kterých jsem účinkovala, Rokoko, Za branou. Já neměla práci, peníze a byla jsem úplně vyřízená,“ vypráví Super.cz paní Jitka.
V inkriminovaném roce, kdy k nám vpadla okupační vojska, dostaly Vlaky nejen Oscara za nejlepší zahraniční film, ale posbíraly spoustu ocenění a nominací na mezinárodním poli i u nás. Zajímá nás, jakou slávu prožívali aktéři po uvedení snímku do kin?
„Vůbec žádnou! V novinách se objevily jen takové pár řádkové článečky, že máme Oscara v Čechách, ale žádná sláva se nekonala a film záhy stáhli. Vadil jim scénář Bohumila Hrabala,“ vzpomíná.
Skřivánci v trezoru
Ještě horší osud potkal smutnou komedii Skřivánci na niti (1969), rovněž natočenou Jiřím Menzelem a opět podle scénáře Bohumila Hrabala. Snímek, v němž Jitka Zelenohorská hrála vězeňkyni-kopečkářku Jitku Hlaváčovou, nevěstu hlavní postavy Pavla (Václav Neckář), skončil rovnou v trezoru. Soudruzi ho neschválili do distribuce.
Na rozdíl od jiných filmů zakázaných z politicko-mocenských důvodů během normalizace se dostal pod zámek bez předchozího uvedení do kin. Režisér Menzel, který rád Zelenohorskou obsazoval, se ocitl na černé listině. A mladá herečka dostávala stále míň a míň příležitostí, spíš jen epizodní role.
Manžel s dluhy
Při produkci historického filmu Sokolovo (1974) od Otakara Vávry se seznámila s Janem Milíčem, který dělal asistenta vedoucímu výroby. Štíhlý, vysoký fešák, se smyslem pro humor s ní domlouval natáčení.
„Zpočátku jsme se znali jen po telefonu, když mi dával dispozice. Jeho bratr Rudolf ml., stejně jako otec, byl kameraman, a všichni se neskutečně podobali. Seděla jsem ve filmovém klubu a myslela si, že přišel Rudolf, ale vešel Honza. Tam jsme se poznali, zamilovali se a za rok se brali,“ rozpovídá se o prvním manželovi.
V té době už měla malý byt na Vinohradech. Svatba proběhla rychle, druhý den šli do práce. „Zažívala jsem s ním legraci. Kluci mu říkali gróf s holou prdelí, protože rád hostil společnost. Měl dluhy, ty jsem poplatila a pak ho ještě nad vodou držela rok na vojně,“ vzpomíná na jejich začátky.
„Měl by průšvih z toho, že vojančil pouze rok jako absolvent vysoké, kterou ale neměl dodělanou. Orodovala jsem za něj u pánů profesorů, pomáhala mu udělat dvě diplomky, protože tu první neobhájil. Pak zase mezi nás vnikla baba… Dneska už je to jedno, už je mrtvej,“ říká Jitka.
Zemřel v květnu 2010 v pouhých 62 letech na rakovinu. „Honzova maminka, která mu chtěla pomoct, vařila různé čajíčky a dohazovala léčitele, se dožila 96 roků!“
Německá láska
S druhým manželem se seznámila v hospodě. „Na můj svátek, který mám před Mikulášem, jsme šly s kamarádkou do hospody U Zelené žáby. No a přišel fousatý, brýlatý mužský, někoho hledal a zase odešel. Boxy se pomalu plnily a on dorazil znovu. Zeptal se nás, jestli máme u stolu volno, německy. Já neuměla ani slovo, spíš jsem se domluvila anglicky. Přesto se konverzace rozjela. A jiskra přeskočila, druhý den volal, že by přijel o Vánocích.“
To byl pro Jitku šok, bála se, co řeknou rodiče, když se v březnu rozvedla. Podnikatel Peter Behrens žil v Západním Berlíně. Po třech letech známosti se konala v roce 1984 v Praze svatba.
„Soudruhům se nelíbilo, že bych jezdila do Berlína, že musím mít vždycky pozvání od manžela. Pokud se mi to nelíbí, ať si zažádám o vystěhovalecký pas. Tak jsem to udělala a nechala si české občanství. Berlín je za rohem, tudíž jsme často jezdili do Prahy.
V řetězci s oblečením
V Berlíně chodila do školy, aby se naučila jazyk. Nelitovala, že už nehraje? „Vůbec ne! Najednou za sebou zavřete dveře… Pro mě to bylo něco nového. Navíc v té době se točilo málo filmů, a hlavně byly blbý. Divadlo jsem sice trošku dělala, ale nic moc. Nikdy jsem si nepřipadala jako kdovíjaká herečka, neprožívala jsem to,“ přiznává Zelenohorská.
Přesto se začala poohlížet po nějaké práci. „Chtěla jsem mezi lidi, něco dělat. V novinách vyšel celostránkový inzerát, že C&A hledá na Vánoce výpomoc. Zavolala jsem jim, myslím, že ve čtvrtek, ptali se, kdy chci začít a v pondělí jsem nastoupila.“
Obchod brala jako jeviště, pořád mezi lidmi, musela používat němčinu. „Měla jsem se hezky, Peter byl báječnej, hodnej.“
V roce 1995 měla nějaké zdravotní problémy, šla k doktorovi, kde zjistili, že má něco se střevem. Nastoupila do nemocnice na operaci, nález se ukázal jako karcinogenní. Šlo o rakovinu tlustého střeva, naštěstí včas zachycenou, takže bez následků.
„Podržel mě manžel, prožili jsme spolu dvacet let. Zakládal si na štíhlé postavě, jenže mi připadal nějak moc hubený,“ vypráví. Posílala ho na vyšetření, ale nechtěl. Ještě v Praze oslavili výročí svatby a její narozeniny.
„Po telefonu mi sdělil tu nejhorší diagnózu, která existuje. A za půl roku byl pryč. Fakt nářez! Ještě ani nenastoupil do důchodu. Těšil se, jak si ho budeme užívat, cestovat mezi Prahou a Berlínem. Šlo o rakovinu slinivky břišní, to je svině. Odešel mladej, ve čtyřiašedesáti,“ říká paní Jitka a oči se jí zalesknou.
Proč neměla děti? Odpoví bez přemýšlení: „Nevyšlo to. S Waldou vůbec ne, to nepřicházelo v úvahu. Milíč měl z prvního manželství syna Honzíka. S druhým manželem jsme se brali, když mi bylo 38, přišlo mi, že je mně moc let. Nehledě na to, že si člověk zvykne na svůj klid.“
Bytová karma
Peklo prožívala kolem svého bydlení. „Vždycky když jsem něco dodělala, tak jsem o to skoro přišla. Vyhořel nám byt v Berlíně, ten na Václaváku, který jsme stavěli s Matuškou, taky. Tam naštěstí nic nebylo, byl prázdný, požár zřejmě vznikl od sváření ústředního topení. Hasiči rozmlátili střechu, všechno se zničilo.“
Když se s manželem usadili v Berlíně na nové adrese, na Vinohradech pro změnu vybouchl plyn, na chodbě vedle jejího bytu. Výbuch utrhl výtah, ve kterém jeli dělníci, kolo s lany, na němž visel, se rozpůlilo a odletělo až do vnitrobloku. Daleko široko v ulicích to vymlátilo okna, poničilo 17 aut. „Já měla zrovna udělaná nová plastová, a i když to vyrazilo těžké dubové dveře, tak jim se nic nestalo.“
Za minulého režimu, když se přestěhovala za mužem, byt na oko přepsala na staršího bratra Jana, aby o něj nepřišla. Ten ho pak začal pronajímat zahraničním turistům. Roky se s ním soudila, aby byt získala zpátky. Čtyřikrát jí ho vykradli, jednou dokonce odnesli i šaty s ramínky.
