Článek
Vladimír Polívka (35) dostal naděleno talentů, až to není fér. I když se nejdřív zdráhal věnovat herectví, protože mu byla protivná představa protekce, nakonec se hercem stal a dnes je velmi úspěšný. Hraje v divadle, v dramatických snímcích i v romantických komediích. Nově také v taneční show Love2Dance. V podcastu Bubliny Katky Osičkové se ale vyjádřil i k tomu, že bývá často hodnocen na základě vzhledu, a řekl, že život s ním není žádná pohodička.
Vladimír Polívka si jakožto syn Bolka Polívky a Chantal Poullain užil řečí o protekci dost a dost. Prožívat dětství v Brně pro něj nebylo snadné a asi navždy bude „mladým Polívkou“ - dnes už ho to ale netrápí, naopak je na svou rodinu pyšný, s tátou si to užívá i na jevišti.
Co říká na to, že v souvislosti s ním nikdy nechybí přízviska typu „přitažlivý“, „charismatický“ apod.? Vzhled se hodně řeší u jeho kolegyň, ale dotýká se objektivizace i mužů? „Mezi chlapy se moc nenosí stěžovat si na takové věci, asi mě to ani nenapadlo a přízviska beru s nadsázkou. Ale máte pravdu, mohl bych si postěžovat: Nesuďte mě podle vzhledu!“ směje se a dodává, že určitě jsou tvárnější typy a kamera bývá neúprosná. „Ale já myslím, že mě to nejlepší teprve čeká, nějaké vrásky ještě potřebuju, ale hodně se to s nimi zlepšuje – ‚moudrovatím‘,“ vysvětlil.
Jednou z jeho současných a velmi výrazných televizních rolí byl Adam Verner v Děcku, postava záporná, muž, který se neštítí psychického týrání… Z natáčení si prý odnesl suvenýr v podobě ikonické kravaty, ale hlavně dlouho dostával otázky na to, kdy sám založí rodinu. Jako by to, že hraje v seriálu, který se rodičovství týká, dávalo svolení… Bojují s tím ženy a evidentně se s tím potýkají i muži. O tom, že by děti moc rád měl, se zmínil v mnoha rozhovorech, ale jak vnímá soukromé dotazy? „Muži jsou z podstaty víc chránění zvnitřku, některé věci si zkrátka neberu, navíc máme od přírody na tyhle věci víc času. Ale někdy mě to překvapí: Proč bych měl někomu říkat, kdy plánuji děti?“
Ač se o Vladimírovi ví, že je velký perfekcionista a práci miluje, jde z projektu do projektu, nově se prý naučil i lenošit. „Došel jsem do fáze, kdy jsem rád i lenošný, nic nedělám. A pomáhá to práci – mít osobní volno a nic nedělat. Prokrastinuji a užívám si to. Až budu psát paměti o svém lenošení, bude rozhodně o čem psát,“ vysvětluje se zápalem. Ale když dojde řeč na to, jak se žije po jeho boku, zvážní a říká, že to není rozhodně žádná pohodička.
„Moje partnerka není z branže a nemá moc ráda, když je vidět. Ale zvykla si, je to dobrá holka. Hodně lidí si myslí, že život se mnou je super: občas si zahraju divadýlko, přinesu peníze a jezdíme na dovči. Ale zkrátím to: mě musí mít holka opravdu ráda, aby to zvládla, pohodička to není. Já hodně pracuju.“
