Článek
Režisér Jiří Adamec (77) se už nějakou dobu potýká s frontotemporální demencí. Jeho stav se postupně horší, a tak ho manželka Jana Adamcová (53) v září odvezla do specializovaného ústavu, kde ale nezůstal dlouho. Adamcová si nakonec manžela odvezla domů, kde se o něj stará.
A sama přiznává, že je to velmi těžké. O tom, jak na tom slavný režisér je, se po delší době rozpovídala na sociální síti. Některé situace prý bývalou moderátorku a mluvčí dojímají až k pláči.
„Dneska mi při procházce Jirka strčil ruku do kapsy své bundy, protože jsem se blbě oblíkla a byla mi zima. Nemohl mi dát svou bundu, protože oblíknout ho, nás oba pokaždé stojí značné úsilí. A to bychom dřív zmrzli, než bychom vyřešili tu momentální situaci. Tak udělal aspoň to, co mohl. Rozbrečelo mě to,“ přiznala Adamcová, která si pláčem ulevuje.
Ne vždy jsou to ale slzy smutku. „Brečím teď poslední dobou dost často. Jen se ty slzy stále častěji mění ze slz z bezmoci a zoufalství na slzy štěstí. Pokaždé, když se na mě podívá a řekne, jak moc je rád, že jsem vedle něj, mě to sejme. Většinou ani nemusí nic říkat. On už toho stejně moc nenamluví,“ dodala smutně Adamcová.
Ta prozradila, že povolání režiséra v Adamcovi stále ještě tak trochu zůstalo. „V autě mě ještě pořád diriguje,“ připustila.
„Každé zlo nakonec přinese něco dobrého. Nebýt zla, které se na nás sesypalo, a stále ještě sype, nikdy by nás to nesblížilo tak jako teď. A to i přesto, že už jsme každý v jiném Vesmíru i časoprostoru. Nebýt toho zla, nezjistili bychom, že jsme se od sebe nikdy zase až tolik nevzdálili. To, že spolu nemůžete tak úplně být, neznamená, že jste spolu míň. Znamená to jen, že žijete víc v pravdě, míň ve lži a předstírání. A v našem případě to zcela jistě znamená, že ani kdyby se kdokoli jakkoli snažil zničit to, co mezi námi je, nemůže se mu to podařit,“ dodala Adamcová.
Někdejší hvězda Sportovních novin se s manželovou nemocí potýká statečně, ač to není vůbec jednoduché.
„Jsou pouta, která můžete rozsekat sekerou, a přesto je nezničíte. Zlo, které se vetřelo do našich životů, nám paradoxně přináší mnoho slz štěstí. Dneska ještě nemám sílu říct, že jsem za to zlo vděčná, protože je to stále moc těžké. Je těžké každý den bojovat se strachem, že přijdete o to jediné, co ještě tomu druhému můžete dát. Splnění slibu, že se o něj postaráte v dobrém i ve zlém. Že mu dáte péči do poslední chvíle s nejlepším vědomím a svědomím,“ dodala Adamcová.
