Článek
Banánovou republiku připomíná těsně před volbami Česko, jehož ministr financí se zničehonic vytasil s částkou 28,3 miliardy korun navíc. Kde se ty prachy najednou vzaly? Prý z Evropské unie a taky z lepšího výběru daní.
Odborníci žasnou, laici se diví a já si myslím, že posluhovačka při úklidu na ministerstvu financí náhodou objevila pod kobercem nějaké ty zapomenuté bitcoiny. Časová osa je zde jasná (a pan Uhlíř zbytečný): vyndání košťat a kbelíku z kumbálu, zahájení úklidu, nadzvednutí koberce, objevení zašantročených bitcoinů, užaslý výkřik, hartusící Stanjura.
Nejen končící ministr financí, ale i politici z ostatních stran nám téměř svorně tvrdí, že prý nebudou po volbách zvedat daně. Zároveň se předhánějí ve slibech, jak se všichni budeme mít dobře. Má to však háček, vlastně dva: ekonomické principy prostě nelze ošulit, kromě toho je rodovým zvykem v této zemi, že po volbách se ze slibů, na které politici lákali nešťastného voliče, stává cár papíru.
Možná bychom mohli přinejmenším u ministrů financí zavést test schopnosti zastávat funkci. Jedna a jedna jsou dvě, ne tři. Když mám po volbách 78 poslanců, mohu sestavit většinovou vládu, na kterou potřebuji nejméně 101 ke všemu ochotných kousků? Pomocí těchto příkladů lze během týdne, nejvýše dvou, zjistit, jak jsou na tom kandidáti se základními počty.
Jak to tak ale vypadá, Stanjura svým následovníkům nastavil laťku proklatě nízko.