Článek
Příležitostí, aby si zpěvačka Aneta Langerová (38) našla čas na rozhovor, není mnoho. Výjimku udělala díky křtu knihy novinářky Světlany Witowské Sebe-vědomé, v níž je jednou z protagonistek. Vrátili jsme se k dobám SuperStar, kdy se vzepřela všem tlakům okolí, a probrali i to, jak se jí daří na cestě, kterou si zvolila.
Jaký byl důvod, že jste poskytla do této knihy rozhovor?
Světlanu Witowskou sleduji, pozoruji, jakým způsobem komunikuje ke společenskému dění, velmi se mi líbí, jak vede rozhovory. Celý ten nápad je obrovská věc a sešla se tam spousta osobností, ke kterým vzhlížím, jsou moje vzory a inspirují mě. Takže jsem si naopak kladla otázku, zda i já jsem dostatečně sebevědomá.
Už jste zmiňovala, že trvalo velmi dlouho, než jste sebevědomí získala…
Je to tak, protože v dospívání jsem prožívala časy, kdy to sebevědomí asi nebylo zdravě vybudováno a já vstoupila do toho dravého prostoru. To mi jako osobnosti nedělá dobře, takže se celých těch dvacet let, které jsme oslavili minulý rok, držím spíš stranou. Začala jsem se soustředit spíš na to, jak se cítím já a nedělám věci, které se mi nelíbí. Takže je to fajn.
S tím je spojené i to, že jste si jako hvězda, která zvítězila v SuperStar, držela všechno v soukromí. Do jaké míry to pro vás bylo těžké ustát ten tlak?
Mám to tak doteď. Není lehké, když si má člověk stát za svým názorem a být v opozici k lidem, kteří si to představují jinak. Není to jednoduchá cesta, ale je skvělá, protože dává zpátky tu energii a cítím se bezpečně.
To máte zřejmě i v hudbě, když jste kromě první desky už dělala jen to, co jste chtěla sama?
Je to tak. Nespěchám a nesnažím se prodrat do předních pozic, protože mám ráda svůj klid a můžu dělat autenticky to, co cítím. To je pro mě zásadní.
Byl nějaký zásadní přelom, kdy jste se rozhodla, že nepůjdete klasickou komerční cestou?
Myslím, že jsem od začátku věděla, že mi to zkrátka není příjemné. Já taková nejsem a nechci se do něčeho tlačit, protože pak je člověk v křeči a není mu dobře. Spíš jsem postupně třídila věci a hledala odvahu se vymezit jako to hledá každý člověk.
Ty začátky pro vás musely být hodně nepříjemné, když jste byla v hledáčku všech. Jak jste to snášela?
Ne úplně nejlépe. Jsem introvert, plašší člověk, nepotřebuju úplně tolik pozornosti. Na pódiu je to něco jiného než v tom veřejném světě. Trvalo nějakou dobu, než jsem se usadila ve svém pocitu klidu a věděla, že mě nikdo nemůže ohrozit, když se neohrozím já sama. Myslím tím, že se nebudu tlačit do něčeho, co nechci.
Jak jste v posledních letech spokojená s tím, kam jste v tvůrčím životě dospěla?
Jsem velmi spokojená, že jsem pochopila, že ta pomalejší cesta, kdy si člověk na nějaké věci počká nebo k nim dospěje, nese své ovoce. Když se pak ohlédnete zpátky, nemáte pocit, že jste totálně zabloudil. Když jsem se ztratila, vždycky jsem se vrátila zpátky k sobě a jsem vděčná svému okolí, že mě v tom celou dobu podporovalo a díky tomu jsem nepodlehla tomu tlaku světa, který by ode mě něco chtěl a očekával. Jsem vděčná, že se můžu život tím, co mě baví. Hudba je pro mě absolutní lék na vše.
Největší oporou vám byl váš bratr Nikola?
Samozřejmě. Je to jeden z lidí, kteří mě neustále podporují a povzbuzují a velkou součástí toho, že jsem těch dvacet let na hudební scéně a můžu hrát a koncertovat.
Jednou jste ze světa hudby vybočila a zahrála si hlavní roli ve filmu Osm hlav šílenství. Jaké to bylo ukázat se úplně jinak?
Mám ráda, když můžu sbírat různé zkušenosti. Byla to výzva. Dlouho jsem o tom přemýšlela, než jsem na to kývla. To, že nešlo o mainstreamový titul, pro mě bylo lepší. Bylo to důležité téma básnířky Anny Barkovovové, Rusko a ten teror, který se snáší na kohokoli, kdo by se opovážil být svobodný. A pro mě je svoboda strašně důležitá. Nejenom ta naše celková společenská, ale i svoboda jedince. Bavilo mě to.
Do jaké míry svoji hudbu tvoříte sama?
Tvořím hodně sama s pomáhá mi Jakub Zitko, který se mnou hraje na klavír a je i skladatelem typu orchestrální hudby, když děláme třeba koncerty s filharmonií, je schopný napsat ty velké aranže k jednoduchým písním, které si vymyslím. Podobné je to i s texty, s něčím přijdu já s něčím on.
