Michal Jančařík po těžké nemoci ledvin skončil na vozíku. Stále ale bojuje.

Michal Jančařík po těžké nemoci ledvin skončil na vozíku. Stále ale bojuje. Michaela Feuereislová

Rozhovor: Poté, co mu praskla osmikilová ledvina, je už dva a půl roku na vozíčku. Moderátor Novy ale svůj boj nevzdává

Kvůli polycystické nemoci ledvin musel Michal Jančařík už před dvěma a půl roky na transplantaci. Jednu skoro osmikilovou ledvinu, která mu ještě před operací praskla, mu odoperovali, skončil ale ochrnutý na vozíku. Jeho vlastní druhou ledvinu, která už vážila také přes sedm kilo, mu lékaři odebrali loni. Saša Šeflová, Super.cz

Díky lékařům, kteří vám provedli transplantaci, jste se podruhé narodil. Ještě loni jste měl další komplikace, když vám vyoperovali vaši druhou ledvinu. Jak se teď cítíte?

Komplikacím se v mém stavu člověk nevyhne. Ale když jsem tady, uvádím tiskovku (k Festivalu české filmové komedie - pozn.), tak to znamená, že nejsem ve špitále a je mi relativně dobře. Ne, nechci nic přivolávat, ale do nemocnice teď už jezdím spíš na rehabilitace. Teď to jde docela dobře, a hlavně se to nehorší, tak to beru jako pozitivum. Musím zaklepat, že transplantovaná ledvina funguje dobře, i když samozřejmě musím brát imunosupresiva do konce života, ale to už je taková udržovací dávka.

Snaží se vám i rozpohybovat nohy?

Spíš se jedná o údržbu těla, protože potřebuju pracovat se zády, která všechno tahají, a potřebuju protahovat nohy, aby se mi nezkracovaly šlachy a podobně. Aby člověk nezpuchřel a nerozpadl se, tak musí cvičit.

Už můžete normálně pracovat?

Ano. Jsem rád, že můžu být dál na Nově, i když nemůžu dělat Počasí, protože je u toho spousta pohybu. Ale s vedením zpravodajství jsme se domluvili, že bych nastoupil do zpráv. Od prázdnin už tam funguju a od září budu mít pravidelně Polední zprávy. Diváci mě každé úterý uvidí zase na obrazovce.

A jak to zvládáte s vozíčkem?

Za to bych chtěl Nově poděkovat, že to dokázali zařídit, lidi jsou tam velice vstřícní a vůči mně korektní. Udělali mi speciální nájezd za pultík. Nohy jsou pod pultíkem, a nikdo nevidí, jestli sedím na židli nebo na vozíčku anebo jestli mám kalhoty nebo moderuji jen v trenýrkách. Je fajn, že to takhle může fungovat.

Máte mechanický nebo elektrický vozík?

Oba. Záleží na příležitosti. Když jedeme třeba s dcerami na výlet na kolech, tak mám ten elektrický, a když je to do kopce, nadávají mi, že je to nespravedlivé, protože si jen tak sedím a předjíždím je, když ony musejí šlapat. Je to legrace.

Na domácí zázemí si tedy stěžovat nemůžete...

Chválabohu. Člověk si toho daleko víc váží, protože tahle zkušenost lidi okolo opravdu prověří. Viděl jsem v Kladrubech, kde jsem byl na dlouhém rehabilitačním pobytu, spoustu lidí, které jejich blízcí nechali na holičkách, partneři a manželé je opustili. To je šílená situace. Jsem rád, že moje okolí drží.

Máte i další moderování vedle televize? Čím se vlastně živíte? Rehabilitace jsou finančně náročné

S moderováním je to složité, protože člověk musí na pódium, ne všude mají nájezdy, které kvůli mně udělali třeba na Festivalu české filmové komedie v Novém Městě nad Metují, který budu třetí týden v září uvádět už asi po patnácté. Takže tolik jako dřív už toho nedělám.

Ale pracovat se musí. Přece nebudu ležet doma a koukat do stropu. Taky mám rodinu a nemůžu všechno nechávat na manželce. A snažím se pracovat co nejvíc, nejen proto, abych vydělal, co je třeba, ale taky pro vlastní psychiku. Jinak bych se zbláznil.

Musel jsem si najít věci, které můžu ve svém stavu dělat. Moderování jsem částečně nahradil dabingem, začal jsem namlouvat české znění k dokumentům o přírodě a zvířatech. Začal jsem hodně dělat reklamy, jsem často využívaný jako reklamní hlas do rádia. A dělám divadlo. Ne že bych hrál, i když jsem teď viděl Honzu Potměšila, takže to taky jde. Produkuju. Máme divadelní hru Enigmatické variace, kde hraje hlavní roli můj dlouholetý kamarád Martin Stránský a já zajišťuju štace a produkuju. Je to taková možnost, kdy se dá pracovat přes telefon a mail a nepotřebuju k tomu nohy.

A je nějaká šance někdy nohy rozpohybovat?

Šance je vždycky. Doktoři vám stejně nikdy neřeknou definitivní ano nebo ne. Z toho vycházím, že tam nějaká jiskérka naděje je. Snažím se ji různými směry rozfoukat a vytvořit plamen.

Dokázal jste se nicméně se životem, který teď máte, srovnat?

Zkušení vozíčkáři říkají, že se s tím člověk nesrovná vlastně nikdy. Jizva na duši tam vždycky zůstane. Je to tak složitá situace, že to nejde úplně sanovat. Pochybuju, že je možné se s tím psychicky stoprocentně vyrovnat. Ale třeba právě v Kladrubech jsem viděl lidi, kteří na tom byli ještě hůř než já. Člověk to musí vždycky poměřovat nějakou relativitou, dívat se na to z nějakého správného úhlu a připomínat si, že to není tak hrozný.

Kdysi jste dokonce někde řekl, že si za to trochu můžete i vy sám...

Náhody neexistují, všechno má nějakou příčinu. Bylo by to na dlouhé povídání o tom, jak to se mnou bylo. Ale ten řetězec událostí jsem trošku narušil. Zkrátka, když jsem měl jít na tu transplantaci, tak jsem na ni nešel včas, protože jsem se toho bál. Tím se to všechno dalo do pohybu a vyústilo to až tou prasklou ledvinou a ochrnutím. Není tam jasná příčinná souvislost, že bych si to zavinil sám, ale možná jsem si mohl víc prospět, kdybych šel na tu operaci včas.

Ta klíčová chvíle nastala v momentu, kdy jsem byl zapsaný do registru na transplantaci a bylo mi řečeno, že s ohledem na to, jakou mám biochemii v těle a krevní skupinu, dostane se na mě asi tak za půl roku, což je docela dobrý čas. Jenomže ta správná ledvina pro mě přišla daleko dřív, asi za pět týdnů. A já na to ještě nebyl připravený. I to tělo bylo hodně unavené a nevydrželo to. 

Saša Šeflová , Super.cz


Časová osa článků